15. července vyrážím na El Viaje - na moji cestu snů: do Latinské Ameriky. Dva a půl měsíce na cestě z New Yorku do Mexika a, když vyjde čas a peníze, tak možná i do Guatemaly a pak zase zpět...

Po zhruba týdnu v New Yorku se vydám autobusem k americko-mexickým hranicím, pravděpodobně se zastávkou v New Orleans. Na severu Mexika se těším hlavně na několikadenní trek v kaňonech Barranca del Cobre a na setkání s místními Indiány Raramuri.

Potom bych se rád vydal k pobřeží Pacifiku a navštívil pár opuštěných "měst duchů" s pozůstatky těžby mědi. A zpět do vnitrozemí, za památkami a lidmi v hlavním městě Ciudad de México a v okolí.

Poslední týden v srpnu pak vyrazím na jih, podél pobřeží Mexického zálivu na Yucatánský poloostrov. Za olmeckými a mayskými památkami, potápět se na pobřeží Karibiku a přes džungle Chiapasu k mexicko-guatemalským hranicím. Možná i na pár dní do Guatemaly, navštívit Antiguu Guatemalu, Lago Atitlán a Chichicastenango.

Na zpáteční cestě do Ciudad de México přes Oaxacu a zapotecké pyramidy v Monte Albánu se možná ještě vykoupu na pacifickém pobřeží a pak zpět do New Yorku na letadlo do Prahy... Po období dešťů v Mexiku bych měl stihnout ještě podzimní sychravé deště v České republice. ;-)

Během mé cesty by se tady měly objevovat krátký zápisky z cesty. Podle času a chuti do psaní... ;-)


15. 7. 2004, den 1

Tak rano jsem vyrazil na cestu snu. U prepazky jsem narazil na byvalou spoluzacku, se kterou jsem pred peti lety chodil do spanelstiny; na let do Rima i navazujici primy do New Yorku jsem dostal sedadla u okna. A taky jsem se dozvedel, ze muzu mit dve zavazadla, kazdy o vaze az 32 kg. Zpatky si muzu privezt kolem 45 kilo suvenyru... ;-)

Z Rima jsme odlitali o pul hodiny pozdeji, takze v NYC jsem byl az po osme vecer mistniho casu. Pres imigracni kontrolu jsem prosel bez problemu a v devet jsem stal s batohem na zadech pred letistem.

Cesta AirTrainem a metrem na 103th Street mi trvala dve hodiny. V hostelu Jazz on the Park o me internetove reservaci vedeli, takze moje obavy, ze si budu muset o pulnoci shanet ubytovani, byly nastesti plane. :-)

V hostelu je dole prijemna kavarna, pivo prodavaji pres ulici v non-stopu... a pocitace s pripojenim na Internet jsou hned vedle recepce...


16. 7. 2004, den 2

Krasny rano. V New Yorku se mi libi.

Sice jsem se moc nevyspal, protoze celou noc spinal vetrak klimatisace, kterou mam kousek od hlavy, ale rano jsem byl odpocinuty. A sprchy jsou hodne cisty, ke snidani byl bagel s marmeladou, jogurt a kafe, na recepci jsou k disposici mapky newyorskeho metra...

Rozhodl jsem se projit si Manhattan. Nemam fotak, muj novy Canon EOS 300D mi Gabi priveze az zitra, tak budu jenom nasavat atmosferu mesta... Vyrazil jsem Central Parkem na jih, smerem k Broadwayi.

Kdyz jsem prochazel kolem Nadrze (The Reservoir), citil jsem se blbe. Vsichni okolo mne behali... Asi jsem mel aspon rychle dychat a pohybovat rukama, jako bych mel hulky na chuzi. ;-)

O kus niz na jih jsem si sedl u Jezera (The Lake) na lavicku; na skoro vsech je mala cedulka s nejakym jmenem nebo venovanim. Asi takto lidi sponsoruji jejich opravu anebo jim to mesto umoznilo proto, aby svoje jmena nemuseli vyryvat nozem... Na te me bylo napsano "ДPYЖБA".

Cestou po Broadwayi jsem si ve stanku s novinami vymenil dolar na ctvrtaky a zkousel jsem zavolat Gabi. Zasel jsem volat z vedlejsi ulice, kde neni takovy hluk z projizdejicich aut, a sedl jsem si do parku, abych v Lonely Planet nasel neco o internetovych kavarnach. Zjistil jsem, ze sedim hned vedle knihovny The New York Public Library, kde je zadarmo pulhodinovy pristup na Net. Sice jsem musel 40 minut cekat na dalsi volne sezeni (maji poradnik), ale i samotna budova stoji za prohlidnuti.

Kolem pate jsem byl na nejjiznejsim kousku Manhattanu, v Battery Parku. Svezi vitr od more, vyhled na Sochu Svobody...


17. 7. 2004, den 3

Times Square

Times Square

Dneska jsem konecne dohnal spankovy deficit z cesty. Uz jsem si i zvykl na hluk klimatisace a vzbudil jsem se az v deset. Snidani v hostelu davaji od sedmi do desiti; sel jsem si koupit donut do samosky pres ulici.

V jedenact prisla Gabi. Nevideli jsme se skoro dva roky, tak si sli sednout a poplkat na piknik za roh do Central Parku. Privezla mi i muj novy fotak, ktery pro mne koupila; uz jsem na neho byl cely nateseny. :-)

Odpoledne jsme si sli projit East Village a zajit na veceri do Mobyho veganske kavarny Teany. Takovy malinky a utulny misto, akorat trochu drahy a salatu jsem se moc nenajedl. Musel jsem to pak dohnat teplou plnenou bagetou z obchodu s potravinami o par ulic dal...

Vecer jsme sli na koncert do Joe's Pub: The Night of the Shooting Stars, zpivala starsi Italka, co stridave zije na jihu Italie a v Brazilii. Hezky koncert, ale kratky a meli drahy piti, pivo za osm dolaru.

Po koncertu jsme se jeli projet lodi kolem Sochy Svobody. V New Yorku se brzo stmiva, kolem pul devate je tma, takze jsme se tesili na nocni panorama Manhattanu... Samozrejme jsme nejeli turistickou vyletni lodi, ale trajektem na Staten Island, ktery jezdi od dob starosty Gullianiho zadarmo.

Zpatky jsme sli kus pesky po Broadwayi, pres Times Square, kde to zilo i o pulnoci. Davy turistu, vsichni fotili...


18. 7. 2004, den 4

Odjizdim na par dnu navstivit Gabi v jejim nove rodince v New Canaanu, asi 50 mil od New Yorku. Po snidani jsem sbalil batoh a odhlasil se z hostelu. Hned jsem si i chtel reservovat pobyt na dalsich pet noci, ale primo u recepce chteji za noc $31; pres internetoveho zprostredkovatele dostanu slevu a mam to za $17.95. Ted jsem teprve ocenil internetovy pocitace vedle recepce... ;-)

Dopoledne jsme si zajeli do Queens, do MoMA. Museum of Modern Arts pred par lety zavrelo svoji manhattanskou budovu a prestehovalo se na druhy breh East River, do opravene tovarni budovy. Nove postavene prostory na Manhattanu se zase otevrou letos v listopadu.

V MoMA je ted vystava Tall Buildings, modelu zajimavych mrakodrapu z posledniho desetileti. Zahrnuje i nekolik navrhu, ktere se zucastnili souteze o novou podobu mista, kde v New Yorku drive staly dvojcata. Stala exposice taky byla zajimava: Warhol, Pollock, Cezanne, Picasso a spousta dalsich.

Po prohlidce jsem na zada hodil batoh a sli jsme se podivat do filmovyho musea (American Museum of Moving Images). Cestou jsme se stavili na veceri v peruanske hospode; cisnice neumela vubec anglicky, takze prvni moznost vyzkouset si po letech svoji spanelstinu v realne situaci. Prekvapili nas vybornou chichou - cekal jsem kukuricny pivo, ale dostali jsme osvezujici ovocny napoj, ve kterem byl namichany i nejaky juice...

Filmovy museum jsme nakonec vynechali, nemeli jsme dost casu. Stavim se tam jindy... Radeji jsme jeli metrem na Grand Central Station, odkud nam jel po pate primestsky vlak do New Canaanu.

Gabini "stari" (tak tady au-pairky rikaji rodicum, kterym se staraji o deti) byli prijemni, James si se mnou hned zacal povidat o digitalnich fotacich a o jazzu... Ale my jsme se dlouho nezdrzeli, jeli jsme do Stamfordu do hospody. Uz tam na nas cekali Gabinini cesti a slovensti znami...


19. 7. 2004, den 5

Konecne vidim, jak ziji ceske au-pair, jak to nemaji lehky. Gabi rano odvezla deti do letnich campu, ale mladsiho musi vyzvednout uz v poledne, starsiho pak ve ctyri. Mezitim jsme zajeli na chvilku na kafe ke Gabinine kamosce. A taky jsem si koupil predplacenou telefonni kartu, abych mohl zavolat do CR. Za pet dolaru pet hodin hovoru na pevnou linku nebo asi pulhodina na mobil. Hned byla provolana... ;-)

Cely odpoledne travim u pocitace, dopisuju si denicek a stahuji fotky z fotaku, abych si je mohl vypalit. Za ty dva dny jsem jich udelal pres 150, snad nektery budou stat za to. Jsem rad, ze mam digital, se svym starym Canonem EOS 300 bych si urcite vzdycky dvakrat rozmyslel, jestli to vlastne chcu fotit.


20. 7. 2004, den 6

Hned po ranu spatna zprava: Jana, se kterou jsme se meli potkat koncem srpna v Ciudad de Mexico a projet spolu jih, nemuze prijet - zrusili ji v praci dovolenou. Ach jo.

Dopoledne stravim jeste v New Canaanu s Gabi a odpo vyrazim vlakem zpet do New Yorku, do "svyho" hostelu.


21. 7. 2004, den 7

Little Italy

Little Italy

Central Park Walking Tour - tentokrat podle pruvodce a s fotakem. Konecne jsem si vyzkousel nove koupeny predsadkovy cocky - lital tam takovej jakejsi barevnej hmyzak...

V Central Parku jsem si vzpomnel na film Hair - u fontany Bethesda se schazeli hippies, ve filmu se taky parkrat objevila... A samozrejme jsem navstivil i Strawberry Fields a dum, kteremu se rika Dakota...

Po Central Parku jsem navstivil dalsi turistickou zajimavost - Brooklynsky most. Byl jsem asi jediny z turistu, kdo ho prechazel z Brooklynu na Manhattan. Skoda, ze byl smog nebo opar nebo co to tu porad je a nebe bylo sedivy, takze se nadalo moc fotit. :-(

Chinatown je taky moc hezky. Bohuzel vytlacuje Little Italy, i kdyz tam si ulice znackuji a premalovavaji si parkovaci stojany a hydranty na cerveno-bilo-zelenou... ;-)


22. 7. 2004, den 8

Zase jsem vzal do ruky pruvodce a vyrazil na pesi prochazku, dneska do centra Manhattanu. Pekne po Broadwayi, prohlidnout si byvaly sidlo dvojcat WTC, podivat se na Wall Street a newyorskou bursu (NYSE), kam bohuzel od 9/11 nepousteji navstevniky, projit se po centru byvaleho Noveho Amsterdamu...

A navstivit Metropolitni museum umeni. Bohuzel je tak velky, ze se neda stihnout projit vsechno. Ja jsem se rozhodl pro evropskou malbu 19. stoleti, modernu a pak pro egyptskou sbirku a chram Dendur, preneseny z Asuanu...


23. 7. 2004, den 9

Od rana prsi a ja hledam internetovou kavarnu, kde bych si mohl z fotaku stahnout dalsich skoro 400 fotek a vypalit si je na CDcka... nakonec jsem mel stesti v Greenwich Village v Cyberfeld´s Cafe...

Navecer jsem se byl podivat na Guggenheimovu sbirku moderniho umeni. Kazdy patek od sesti do osmi je vstupne dobrovolne... Moc hezky museum, za ty dve hodiny se da krasne projit. Byly tam tri vystavy, jedna z nich fotek rukou. I jedna od Drtikola.


24. 7. 2004, den 10

Vcera vecer jsem stravil skoro hodinu hledanim spojeni do Mexika. Nakonec jsem se rozhodl nekupovat si Greyhound International Ameripass, protoze ho zdrazili na $169, ale jet Greyhoundem primo do El Pasa. Cesta trva dva dny a stoji $116. Takze rano sbalit a metrem na Port Authority Bus Terminal...


26. 7. 2004, den 12

Do Dallasu jsem prijeli s hodinovym spozdenim, takze jsem musel cekat na dalsi spoj do El Pasa. Vyjel jsem ve ctyri rano a po treti odpoledne jsem tam byl. Hranici pres Rio Grande do Ciudad Juarez jsem presel pesky... Uprostred mostu jsem mel sto chuti polibit hranicni sloupek - konecne v Mexiku!

V Ciudad Juarez jsem se dlouho nesdrzel, jenom abych dostal turistickou imigracni kartu, vybral penize z bankomatu a nasel mestsky autobus na nadrazi, ktery je daleko za mestem. Cesta mestskym byl zazitek - v Mexiku se mi libi!

Do Nuevo Casas Grandes jsem prijel pred desatou vecer. Mexicky autobus byl mnohem lepsi nez Greyhound, tolik mista na nohy jsem snad jeste v zadnym autobusu nevidel...


27. 7. 2004, den 13

Konecne jsem se poradne vyspal. A dal si sprchu. Tri dny v autobusech byly narocny.

Autobus z Nuevo Casas Grandes do stare vesnice Casas Grandes jezdi kazdou pulhodinu; jel jsem kolem poledne, hned po svem prvnim jidle v Mexiku (flautas). Osm kilometru jel pres 20 minut - tricitkou...

Ruiny Casas Grandes, kde drive bydleli indiani Paquime, predchudci dnesnich Tarahumara, jsou nadherny. Je to takove stare pueblo s dumyslnym systemem vodovodu a kanalisace. A museum severomexickych (indianskych) kultur je bajecny, prekvapilo mne, jak je hezky udelana exposice.

Ale jinak jsem udelal chybu, ze jsem se v Nuevo Casas Grandes rozhodl zustat dve noci - nestoji to za to.


28. 7. 2004, den 14

Chihuahua. Porad jsem si jeste neuvedomil, ze je obdobi destu. Prutrz mracen trvala pres hodinu; stesti, ze mam plastenku od Martiny. :-)


29. 7. 2004, den 15

Hned rano jsem se vydal autobusem do Creelu, jednoho ze vstupnich mist do kanonu Barranca del Cobre. Dalsich pet hodin autobusem, ale tentokrat druhou tridou - bez silenych americkych filmu a klimatisace se obejdu. ;-)

Creel je maly hezky mestecko v centru Sierra Tarahumara, odkud se da vyjizdet na tury do kanonu. Bydlim v takove ubytovne, kde je dost cizincu, tak uvidim, jestli nekoho u vecere zlakam na nekolikadenni trek po kanonech... Prinejhorsim udelam nekolik jednodennich. Urcite se taky chci podivat na vodopad Basaseachi, ktery je se svymi 248 metry nejvetsi v Mexiku a 20. na svete.


30. 7. 2004, den 16

V hostelu Margarita je v cene ubytovani i snidane a vecere, ktery se podavaji ve spolecny jidelne. Idealni misto pro setkani s dalsimi cestovateli...

Vcera vecer jsem potkal Davida z Israele, ktery by chtel jet na vicedenni trek do kanonu. Zatim ale nemame dost informaci, jak je to tam s noclehem, takze na dnesek jsem si naplanoval celodenni vylet k Basaseachi. Musi nas byt sest, aby se vubec jelo. U snidane jsem premluvil tri dalsi lidi, tak jsme se setkali na namesti u budky, odkud se odjizdi. Za chvili se objevili dva mexicti turisti (coz je tady rarita), ktery jsem potkal v autobuse cestou z Chihuahuy. Takze uz nas bylo sest... ;-)

K vodopadu se jelo tri hodiny, pak se slo jeste asi tri ctvrte hodinky k mistu, odkud pada. A dalsi pul k vyhlidce zvane Okno a jeste pul az dolu, na dno. Tam byla zima, foukal studeny vitr a behem minuty jsme byli vsichni durch mokri. Ale stalo to za to...


31. 7. 2004, den 17

Dneska rano jsem sbalil maly batoh a spacak a sel jsem na pul osmou na na autobus dolu do Batopilas. Velkej batoh jsem nechal v hostelu, vcera vecer jsem se domluvil s recepcni, ze mi ho schova. Z hostelu se mnou vysla jeste nejaka Anglicanka, ktera se tam taky chtela podivat.

Batopilas je asi 140 km od Creelu, skoro o 2000 metru niz (Creel ma 2000 m. n. m., Batopilas jenom 460 m. n. m.). Prvni pulka cesty byla po asfaltce, ale druha byla po kamenite ceste po ubocich kanonu. Nadherny vyhledy, chvilema mel ale ridic co delat, aby projel...

V Batopilas jsme byli po sesti hodinach jizdy. Poprchalo, ale bylo tropicky horko. Palmy, bananovniky, mango, limetky a komquat, ohromny gumovniky (fikusy)...

Ubytovali jsme se hned na namesti, v hotelu Mary. A po snidani (ve tri) vyrazili osm kilometru po proudu udolim reky Batopilas,  vesnici Satevo. Je tam ohromny kostel, udajne se nevi, kdy ho kdo postavil... a hlavne proc, ve vesnici, kde bydli jenom 40 rodin. Cesta po sotolinove silnici nam trvala asi dve hodiny, ale hned, jak jsem dorazili, tak zacalo prset. A blesky a hromy a bourka. Schovali jsme se na verande mistnich, kde jsem se snazil senora premluvit, aby nas zavezl zpatky svym terennim autem. On vsak tvrdil, ze v takovymto pocasi nikdo nepojede, protoze neprojede. Moc jsme mu neverili...

Kdyz skoncila bourka a uz jenom poprchalo, tak jsme se vydali zpatky. Brzo jsme videli, ze senor mel pravdu: na ceste zavaly, popadany kameny, strzeny krajnice, ruzne siroky potucky... Na jednom miste se dokonce z niceho nic objevil asi pet metru siroky potok. Nastesti nebyl hluboky a byli v nem ostruvkuy a kameny, tak se dal preskakat.

Jsem moc rad, ze mam dobry trekingovy boty s Gore-Texem. :-)


1. 8. 2004, den 18

Zadny turisty jsem nesehnal, je tu mrtvo. Za dvoudenni trek z Batopilas do Urique, odkud se da vyjet autobusem zase na silnici a k vlaku, se mistnimu pruvodci plati 200 pesos na den, ale musi se mu zaplatit i zpatecni cesta. Takze 800 pesos, tj. skoro 2500 Kc.

Taky se da jit na tri dny s osly. 3000 pesos.

Takze jsem nikam nesel. Jenom jsem se s Mary prosel po mestecku, ktery je roztazeny v udoli. Podivali jsme se na ruiny stare spanelske dulni spolecnosti (jsou tu sachty, ale nevim, co se tezilo; asi stribro) a pak jsme si sedli do hospody pod palmy a popijeli...


2. 8. 2004, den 19

Tak jsem zpatky v Creelu. Vyjelo se rano v pet, cesta byla celkem dobra, kameny jsme museli odhazovat jenom na jednom miste. A ten nejvetsi odtahl ridic autobusu na retezu...

Jsem zpatky v hotelu Margarita. Zase prisla bourka. Ach jo.


3. 8. 2004, den 20

Po rannim chatu s Kapkou jsem si sbalil bagl a nechal ho v Margarita's na recepci. Vyrazil jsem nalehko k jezeru Arareko, na uzemi indianu Tarahumara (sami si rikaji Raramuri). Samozrejme jsem cestou zakufroval, ale vubec mi to nevadilo, lozil jsem po skalach a mel jsem rozhled po krajine. Akorat jsem pak nemel jak slizt, chvili jsem pobihal nahore a nakonec jsem slezl uprostred indianske osady, primo nad obydlenymi previsy.

Raramuri se se mnou moc nechteli bavit, odpoved na pozdrav (bohuzel jsem se ho nenaucil v jejich reci) jim trvala treba az minutu... ale cestu mi nakonec ukazali dobre. Tech udajne osm kilometru jsem sel tri hodiny kvuli sobe... ;-) Starsi Raramuri, ktery ho jsem potkal na zpatecni ceste na korbe pick-upu (stop funguje perfektne) a ktery jel na trh, taky nebyl zrovna upovidanej...

Ve tri jsem jel autobusem zpatky do Chihuahuy a hned v devet jsem jel dal do Zacatecas. Nocni prejezd, prijezd zitra v devet.


4. 8. 2004, den 21

Dvouhodinovy zpozdeni. Hostel Villa Colonial jsem nasel lehce, byl hned za katedralou. Zacatecas je krasny mesto, zadny pravouhly ulicni system, ale pekne krivolaky ulicky, historicky centrum sevreny ze vsech stran kopci, pekna kolonialni architektura z cervenyho kamene... a par fajn lidi v malem, rodinnem hostelu. Asi zustanu par dnu, odpocinu si...


5. 8. 2004, den 22

Museum Rafaela Coronela sidli v ruinach staryho klastera. Nejlepsi misto, co jsem zatim videl. Uplne prebilo i vlastni museum - loutky a zajimavy masky z celyho Mexika. Ale pak jsem se stejne jeste jednou vratil mezi polorozboreny zdi a oblouky z kamene...


7. 8. 2004, den 24

Rano jsem se poradne nasnidal a vyrazil do Guadalajary. Jel jsem druhou tridou, misto avisovanych ctyr hodin to trvalo sedm a pul. Takze skoro cely den on the road. Ale jeste mi zbyl cas na prohlidku centra. Mnohem vetsi a o trochu zajimavejsi nez jeho spanelska predloha.

A taky se tady zmenila nabidka poulicnich prodavacu ovoce a zeleniny: kaktus nopal (listy se pouzivaji jako zelenina do salatu, plody jako ovoce a na juicy) vystridaly kokosovy orechy a cukrova trtina.


8. 8. 2004, den 25

Celou noc jsem nespal, pres ulici byla nejaka diskoteka nebo bar.

Kdyz jsem se v deset na recepci ptal po pruvodci, ktery by se zajemci mel jet do nedaleke Tequily na navstevu palirny, sel ho recepcni teprve vzbudit. Vyrazi se az v jedenact.

Kdyz jsme sli na stary autobusovy nadrazi, prekvapilo mne, ze se na neho plati vstupny - sice jenom 50 centavos, ale i tak je to divny...

V Tequile na namesti jsme se zapsali na seznam a vyrazili na prohlidku palirny. Meli jsme s sebou anglicky mluviciho pruvodce, tak si to uzili i ostatni. ;-) Palirna La Cofradia obklopena plantazemi modre agave byla nedaleko centra. Napred nam ukazali "srdce" agave, ktery se pouziva na tequilu (ta muze byt jenom z modre agave, na rozdil od mezcalu, na ktery se muzou pouzit i jiny druhy). Pak jsme prosli kolem peci (agave se pari; na mezcal se griluje) a fermentacnich tanku k destilatorum. Byla nedele, tak tam nebyli delnici a bylo to klidny...

Ochutnavka tequily nebyla spatna. Snad poprvni v zivote jsem ochutnal tequilu za 100% agave. Normalne se u nas prodava michana, agave musi byt ze zakona minimalne 51%. Zbytek se doplnuje treba destilatem z brambor nebo cukrove trtiny.


9. 8. 2004, den 26

Po nocnim prejezdu z Guadalajary konecne v Ciudad de Mexico...

Do centra jsem jel trolejbusem, v pruvodci jsem se docetl, ze do metra se s velkymi zavazadly nesmi. K youth hostelu Catedral hned u katedraly na Zocalu jsem spis dobehl, asi jsem nemel jist ten sandwich s majonezou, ktery jsem dostal k listku na autobus. Prekvapila mne cena hostelu - 150 pesos za nocleh se snidani. Zaplatil jsem si dve noci, ale asi se brzo podivam po necem levnejsim...

Povinna prohlidka centra: katedrala, presidentsky palac s nekolika murales (nastennymi malbami) Diega Rivery a Secretaria de Educacion Publica (ministerstva skolstvi), kde jich je asi 120. A mnohem hezcich, nez v presidenstskem palaci (jo, tam jsem taky slysel prvni Cechy). SEP jsem hledal dlouho, Zocalo i ulice kolem jsou preplneny ruznymi stanky a poulicnimi prodejci, takze jsem ministerstvo prehlidl a musel jsem se na neho nekolikrat ptat...

Na pokoji v hostelu jsem potkal Steva, kteryho znam uz z hostelu v Zacatecas. Vecer jsem skocili na pivo - nasli jsme hospodu, kde toci. Muj prvni toceny pullitr v Mexiku. :-)


10. 8. 2004, den 27

Rano jsem vyrazil do Ciudad Univeritaria, podivat se na Centralni knihovnu celou pokrytou muraly od Juana O'Gormana. Z konecne metra sice jezdi autobusy zadarmo, ale kdyz jsem videl tu frontu (myslim, ze zacaly zapisy na kursy), tak jsem se rozhodl jit pesky. Samozrejme jsem zase bloudil, porad jsem se jeste nenaucil, ze je potreba se na vsechno ptat aspon tri lidi. Asi se boji ztratit tvar, takze neznaji slovicko "nevim".

Cestou jsem sel kolem hriste, kde mne zaujala ohromna vlajka s rudou hvezdou v centru. Hned vedle byly ohromny cernobily fotky Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Rekli mi, ze to je neni zadne shromazdeni mladych komunistu, ale XIX. sjezd antiglobalistu a antifasistu. Z CR ani ze Slovenska tam pry nikdo nebyl. Ani se moc nedivim, zazili jsme to...

Knihovna je uzasna, skoro vubec nema okna a je cela pokryta muraly. A ty jsou taky na nekolika vedlejsich fakultach. Cely areal university, kde studuje pres 270 000 studentu, byl postaven mezi lety 1950 a 1953 jako sveho druhu pomnik narodni hrdosti a pyse.

Kdyz uz jsem den zacal muraly, rozhodl jsem se v tom pokracovat. Zajel jsem si do Coyoacanu do Musea Fridy Kahlo. Je v dome, kde se narodila, zila a i umrela - v Casa Azul. Nadherna oasa ve velkomeste, chvili jsem jenom sedel v zahrade a odpocival...

Ze zvedavosti jsem zasel i o par bloku dal, do Musea Lva Trockeho. Napred sice bydlel v Casa Azul, u Fridy, ale po tom, co se s Fridou a Diegem rozkmotrili, se prestehoval kousek vedle. Tam na nej taky spachali atentat a nakonec ho tam i cepinem zabili.

V centru jsem pak jeste stihl navstevu palace Bellas Artes. Je v nem Riveruv znamy mural Clovek na krizovatce (taky jsem ho videl popisovany jako "Clovek, vladce vesmiru"). A byla tam vystava k 50. vyroci smrti Fridy Kahlo, tentokrat spise biograficka...


11. 8. 2004, den 28

V jedenact jsem vypadl z hostelu - stehuju se o par bloku dal, do hotelu Principal. Misto 150 pesos budu platit 85 a jeste navic budu mit samostatny pokoj.

Od vcerejska mne zlobi 1 GB karta do fotaku. Zkousel jsem ji zformatovat v pocitaci, ale nepomohlo to - nejde ulozit zadna fotka. Zitra to budu muset vyzkouset ve fotolabech, jestli to funguje v jinych fotacich.


12. 8. 2004, den 29

Xochimilco

Xochimilco

Cely dopoledne jsem stravil nad tou 1 GB kartou: behal jsem po ruznych fotolabech, ale maloktery delal digitalni fotky. V jednom mi kartu zformatovali v pocitaci, v dalsich dvouch ve fotacich, ale nic nepomohlo. Karta nefunguje ani v jinych fotacich. Jeste stesti, ze mam zalozni 256 MB. Sice se na ni vleze jenom asi 75 fotek, ale aspon neco.

V jednom fotolabu mi poradili zajit do Plaza de Compuctacion, ze mi tam pry kartu promeri. Je to takovy ohromny obchodnak plny kramku s pocitaci a nelegalnim softwarem. Ale to, co jsem hledal, jsem tam nenasel. Zato tam prodavaji karty: 512 MB od 1 000 do 2 000 pesos, podle obchudku. Jeste si to musim rozmyslet...

Odpoledne jsem si zajel do Xochimilca (predmesti Mexika), do Musea Dolores Olmedo Patino. Byla velmi blizka pritelkyne Diega Rivery (jedna z jeho cetnych milenek) a zdedila soustu jeho obrazu. A protoze Diego zdedil obrazy od Fridy, zdedila je pak i Dolores Olmedo. Fridina docasna vystava byla mnohem zajimavejsi, nez Diegova. Jsou tam k videni vsechny jeji nejznamejsi obrazy, od Columna rota po serii obrazu, ve kterych se vyrovnavala se svymi cetnymi potraty.

Z musea jsem jel jeste kousek dal, do centra Xochimilca. Xochimilco znamena v nahuatl "misto, kde rostou kvetiny" - je to jedno z mala mist, kde se na uzemi Ciudad de Mexico dochovaly puvodni kanaly, ktere vznikly zasypanim jezera a vytvorenim plovoucich zahrad. Xochimilco je zname vyletni misto, hlavne mistnich Mexicanu: je tam spousta vyletnich lodek, daji se na ne najmout i mariachi a jidlo... Mexicane takto casto slavi ruzne rodinne udalosti.

Ja jsem ovsem nikam nejel, protoze tam nikdo nebyl a samotnemu se mi nechtelo. Radeji jsem se vratil do centra Xochimilca, jeste jednou si projit trziste s ovocem a zeleninou. Po dlouhe dobe jsem videl jabko...


13. 8. 2004, den 30

Teotihuacan, stare hlavni mesto Azteku neboli Mexiku. Celodenni vylet k Pyramide Slunce (treti nejvetsi pyramida na svete) i k Pyramide Mesice stal za to.


14. 8. 2004, den 31

tanec Indianu

tanec Indianu

Posledni den v Ciudad de Mexico. Rano jsem si koupil novou 512 MB kartu do fotaku, tak ted zase muzu fotit tri az ctyri dny bez nutnosti palit fotky na CDcko. Nakonec jsem sehnal jednu jenom za 1 033 pesos, coz neni zas tak spatna cena. Tu vadnou 1 GB budu muset ve Statech vymenit za novou...

Hned na Zocalu jsem vyuzil vetsi kapacity pameti - Indiani tam pro turisty predvadeli svoje tradicni tance. Nekolik bubeniku a v kruhu par tanecniku s velkymi celenkami z bazantich per. Uprostred kruhu meli zapaleny nejaky vonny esence a byla tam i spousta jinych veci - asi symbolicky obeti bohum. Moc pekny...

V jednu rano jedu autobusem do 470 km vzdalene Oaxacy - mel bych tam dojet po sedme rano. Uz se tesim, jak si odpocinu od velkeho mesta...


15. 8. 2004, den 32

chapulines

chapulines - smazeny kobylky

Oaxaca. Kolem Zocala spousta kavaren se zahradkami. Hodne evropskych turistu. Indiani prodavajici velmi levne svoje tradicni vyrobky, od kosil a kalhot pres ruzna poncha a pletene prehozy az k drevenym vyrobkum a nahrdelnikum z kamenu a jantaru. Zive trziste s mistnimi kulinarskymi specialitami jako je napriklad mole - husta cokoladova omacka a chapulinas - smazene lucni kobylky, s chili paprickami, je-li libo. Taky byli k videni zivi cervi. Jedi se ale jenom smazeni. Chapulines nejsou spatny...

Vpodvecer jsem si zajel mistnim autobusem do vesnicky El Tule ve Valles Centrales. El Tule je znama udajne nejvetsim stromem na svete, ktery roste pred kostelem - v prumeru ma pres 14 metru. Normalne se tam vybira vstupny, ale protoze je 15. srpna, Virgen Immaculata, tak je otevreny jak kostel, tak i zahradka pred nim...


16. 8. 2004, den 33

Rano jsem si v TicketBus koupil listek do Pochutly na pacifickym pobrezi. Jedu zitra rano; Lonely Planet nedoporucuje cestovat pres noc kvuli obcasnym prepadenim autobusu.

Chtel jsem hned potom jet na Monte Alban, ale jeste jsem se stavil na Internet a nasel jsem Kapku jeste v praci. Chatovali jsme, az nam obema krucelo v brichu hladem - ja jsem sel snidat, ona veceret...

Monte Alban je hezky udrzovana pamatka. Mezi pyramidami roste trava a stromy, v jejich stinu se krasne odpociva...


17. 8. 2004, den 34

Zipolite. Spim v houpaci siti, more je ode mne asi 20 metru. Jsou ohromny, dvoumetrovy vlny. Ocean je teply a po celodenni ceste prijemne osvezujici. Ale je to tady nebezpecny, kazdy rok se par lidi utopi, protoze jsou tady silny spodni proudy. Ve vode jenom po pas...


19. 8. 2004, den 36

tortuga golfina

tortuga golfina

Rano jsem jel camionetou (pick-up s pridelanymi lavickami na korbe a platenou striskou) do vedlejsi vesnice, do Mazunte. Rozhodl jsem se vyrazit na ctyrhodinovou vyjizdku na lodce - zelvy, delfini a snorchlovani. Pokousela se o mne morska nemoc, ale nakonec jsem to ustal (na rozdil od jedne Katalanky). Ale ve vode jsem stejne moc nepobyl a ani nemam moc fotek - jenom par morskych zelv "golfina" - snad se vydari.

Hned vedle plaze je Centro para la proteccion y conservacion de las tortugas marinas, kde je v akvariich k videni vsech sedm (z osmi na Zemi zijicich) druhu morskych zelv. A taky nejaky zemni a sladkovodni. Pekna exposice. A mohl jsem si tam zelvy vyfotit pekne zbizka, i kdyz pres sklo. Zase jsem ocenil vyhody polarisacniho filtru... :-)

V jedenact v noci prejizdim do Chiapasu, do Tuxtly Gutierrez.


20. 8. 2004, den 37

Z Tuxtly jsem hned po prijezdu jel colectivem (hromadnym taxikem) do nedalekyho kanonu Sumidero. Je az 800 metru hluboky a poradaji se na nem dkoro dvouhodinovy projizdky na motorovych clunech. Krokodyli, spousta vselijakych ptaku, z nichz jsem poznal jenom maly sedivy pelikany...

A po navratu do Tuxtly hned na autobus do San Cristobalu de Las Casa. Mesto plny turistu a expatriotu.

V posade Dona Rosita asi zustanu par dni. San Cristobal je idealni misto pro jednodenni vylety do okoli, do horskych mayskych vesnicek...


21. 8. 2004, den 38

Trh plny Indianu (nebo spis Indianek) a jejich tradicnich, hlavne platenych vyrobku. Roztrhl se mi batoh, tak jsem si koupil kousek latky a odpoledne jsem si ho trochu vylepsil - uz neni jenom cerno-modry, ale zari na nem zluta, barevne pruhovana zaplata. :-)

A taky jsem si udelal novy diar - stary uz mam zaplneny. Je tu rucni dilna, kde delaji vselijaky prirodne barveny papiry... a ostatni veci jsem si koupil v papirnictvi za rohem. "Hecho en Mexico por df" ;-)


22. 8. 2004, den 39

kostel v Zinacantanu

kostel v Zinacantanu

Rano jsem vyjel s par lidmi do San Juan Chamula, centra indianske komunity. V nedeli je tam velky trh, na ktery se schazeji Tzotzilove (potomci Mayu) z celyho okoli. A hlavne tam maji zajimavy kostel s temer pohanskymi ritualy. V cele vesnici bohuzel plati prisny zakaz foceni a je plna mistnich policajtu, kteri to hlidaji. Hlavne v kostele.

Sedl jsem si ke skupince hudebniku, kteri hrali uprostred kostela. Harfy, 12-strunne kytary, tahaci harmoniky a bubinky. Pred nimi klecely zenske a palily svicky. Dal vpredu byly dalsi Indianky, ktery zehnaly a skladaly pradlo, ktere jeste o kousek dal zehlili muzsti. Jeden z hudebniku se se mnou dal do reci, kecali jsem asi pul hodiny (a taky jsme popijeli palenku z cukrove trtiny, kterou mi nabidl). Trochu mi vysvetlil, co se vlastne deje. Slavila se Santa Rosa. Pradlo vsichni spolecne vyprali vcera, dneska ho zehli a zehnaji mu. A zaroven prijel (jako kazdou nedeli) knez ze San Cristobalu, ktery krti maly deti.

Kdyz jsme se vratili do San Cristobalu, zajelo si nas taxikem jeste par do San Lorenzo Zinacantan, dalsiho mayskeho centra ve vedlejsim udoli. Bylo tam hezky museum mistni kultury a na namesti se konalo nejaky shromazdeni cele komunity. Vsichni chlapi byli v tradicnich, bohate barevne vysivanych vestach, a zensky v cernych satech s vysivkama. Skoda, ze se nemohlo fotit. :-(

V mistnim kostele bylo prazdno, nemaji tam tak pohansky zvyky jako v Chamule. Ale i tak byly pod oltarem dreveny figurky zvirat - pumy, kone a pasovci.


23. 8. 2004, den 40

mladi zapatisti pred skolou

mladi zapatisti pred skolou

Dneska jsem jel s jednimn italskym parem a jednou Americankou do Olventicu, zapatistickeho centra v horach nad San Cristobalem de Las Casas. Jeli jsme tam pres hodinu camionetou, bylo to jeste za Chapulou. Ale nenasli jsme to na zadne mape.

Kdyz jsme prijeli, tak nas hned zastavili a vzali si nase pasy. Museli jsme cekat na pruvodce, meli to dost prisny. Pred nama uz tam cekala dalsi skupinka sesti Italu, po nas prijeli jeste Baskove a Anglicanky. Cekali jsem skoro dve hodiny, nez na nas prisla rada. Mezitim jsme si v obchudku prohlidli a koupili nejaky pravy zapatisticky propagandisticky suvenyry - ktery byly povetsinou vyrobeny v Italii. ;-)

Behem cekani se pres silnici pred nizsi stupen zakladni skoly (escuela primaria) vyrojila spousta deti a zacali pozovat v kuklach a satcich. Vsichni turisti jsme se tam sebehli a fotili jsme jak o zivot... ;-)

Pak na nas prisla rada a meli jsme asi pul hodiny na rozhovor se dvema Indiany v cernych kuklach. Dali nam zakladni informace a pak nas poslali do budovy, kde sidli "Junta de Buen Gobierno". Tam si zase zapsali nase jmena, zeme a organisace a odpovedeli nam par otazek.

Stavili jsme se i v obouch zemedelskych druzstvech vlastniku kavovych plantazi. V tom prvnim nam vsak jeden zapatista rekl, ze je uplne novy reditel a nic o tom nevi. Tak jsme sli do druhyho (ktery byl hned ve vedlejsi kancelari). V Sociedad Cooperativa Yachil Xojobal Chulchan jsme se dozvedeli vic, ale bohuzel nemeli na prodej prazeny kafe, jenom mlety. Druzstvo ma 1 800 clenu a vyvazi kafe do Italie, Spanelska a Svycarska. Primo, bez zprostredkovatelu. Takze jestli mate nekdo zajem o dovoz kavy v ramci tzv. "comercio justo" neboli "fair trade", musite prijet primo do Oventicu a domluvit se s nimi, kolik pytlu koupite. A pak si je uprazeny vyzvednete v hlavnim meste Chiapasu, v Tuxtle Gutierrez.

Po prochazce vesnice a prohlidky (bohuzel zavreneho) druheho stupne zakladni skoly (escuela secundaria) se Daniela a Fabricio chteli podivat do mistni kliniky (Daniela je pediatricka). Tam nas ovsem vyhodili a rekli nam, ze nam nic nereknou, dokud nebudeme mit pisemny povoleni od Junty, ze se muzeme ptat. Nakonec jsme ho dostali a sehnali jsme i par lidi odpovednych za mistni kliniku. Maji jeste osm malych pobocek - ordinaci v okolnich vesnicich. Vsichni tam pracuji jako dobrovolnici, za byt a stravu. Leky a osetreni se plati, ale pro cleny komunity je zdarma (dostavaji finance od mezinarodnich neziskovek). Zajimavy je, ze kombinuji tradicni mayskou medicinu s evropskou. A maji malo doktoru - takze pokud jste idealisti a nevadi vam komunisticke myslenky naroubovane na tradicni komunitni zivot Indianu, muzete psat na cosa@laneta.apc.org anebo se podivat primo na stranky organisace OSIMECH, ktera kliniku provozuje. (Takze ne, maji ty stranky hacknuty. Takze mail.)

Nejaky dalsi fotky z Oventicu jsem vystavil na Yahoo, protoze tady nemam dost mista.


25. 8. 2004, den 42

V pul osmy jsem vyjel do Guatemaly: napred autobusem prvni tridy na mexickou hranici, do Ciudad Cuauhtemoc. Pak colectivem na guatemalskou stranu, do La Mesilly. Tam jsem zjistil, ze je vazne problem vybrat penize pomoci MasterCard - vetsina bankomatu bere jenom Visa karty. Takze smenou dvaceti dolaru prijemne stravena hodinka v mistni bance (pro zvedavy: 7.80 quetzalu za dolar)... abych se mohl trochu najist bananu na trhu. Behem te hodiny jsem si ale jeste posunul hodinky (Guatemala nezna letni cas), takze to hned byly hodiny dve. ;-)

A pak uz jenom pet hodin v chicken-busu, pres Huehuetenango do Quetzaltenanga, druhyho nejvetsiho mesta Guatemaly.


26. 8. 2004, den 43

Maji tady strasne kratky dny: rozedniva se pred sestou, ale v pul sedmy uz je tma. Neuvedomil jsem si, ze jsem tak blizko rovniku...

A navic v Xele (jak mistni rikaji Quetzaltenangu) neni moc co delat. Vlastne tady jenom cekam do soboty, kdy vyrazim s Quetzaltrekkers, mistni dobrovolnickou skupinou podporujici skolu pro deti zijici na ulici, na dvoudenni trek na nejvyssi horu Stredni Ameriky, vyhaslou sopku Tajumulco. A tak se flakam po meste... Vecer jsem si zasel do kavarny Blue Angel - pousteji tam na videu filmy za 10 quetzalu. Kdyz tam je jenom jeden zajemce, muze si za 15 Q vybrat, co chce pustit. Konecne jsem videl Zivot je krasny od Benigniho...


27. 8. 2004, den 44

Dneska mne konecne okradli. Jel jsem v sest rano autobusem do asi 20 km vzdalenyho San Francisca. San Francisca El Alto. Kazdy patek je tam velikej trh. Neco takovyho jsem jeste nevidel: cely centrum mestecka bylo narvany lidma a stankama. Prodavali spoustu ruznych hader z Ciny, ale i tradicnich mayskych odevu. A jidlo, koreni (hrebicek, skorice, pepr, anyz, novy koreni...), suseny ryby a papriky, neprazeny kafe (kterymu tady krasne rikaji cafe de oro, zlaty kafe)... A o kus dal kravy a telata, prasata, kozy, ovce, spoustu slepic a krocanu, par housat, kotata a stenata. A stary sici stroje, Singery a tak. Nektery i s pripevnenym motorkem. Bylo to moc hezky. Pak jsem se ale od zvirat dostal niz a tam na mne dvakrat udelali tlacenici. To se na mne najednou ze vsech stran v uzke ulicce mezi stanky nahrnulo treba deset lidi - chlapu, zenskych a deti. Nemel jsem sanci nikam proklouznout. Snazil jsem si chranit fotak a brasnu na fotak (fotak jsem mel venku). Poprvni mi vybrali kapsu u kalhot, mel jsem v ni asi 70 quetzalu (asi 250 korun) a otevreli mi kapsicku u fotobrasny. V kapsicce nastesti mam jenom par papiru a tuzek, takze tam mi nic nevzali. A dalsi 300 Q jsem mel na zip zapnuty v zadni kapse kalhot, kterou jsem mel prikrytou fotobrasnou. Podruhy mi zase otevreli kapsicku na fotobrasne, ale zase nic nevzali. V mem pruvodci pred tim varuji, ale proste jsem se nemohl jinak branit. Akorat jsem si mohl dat prachy nekam jinam. No, za blbost se plati. Nastesti to nebylo moc.

Nejhorsi na tom bylo, ze mi zustalo v kapse jen 1,50 quetzalu v drobnych, a to nestacilo na autobus. Nez jsem rozmenil stovku v obchode, tak jsem jich prosel asi pet. No ale ted uz jsem stastne zpatky v Quetzaltenangu. :-)

V sest mame schuzku s Quetzaltrekkers, rozdeli nam spolecne zasoby a stany na zitrejsi trek. Uz se tesim: vyrazime rano autobusy z 2335 m. n. m. a do podvecera bychom meli asi ze 3000 m. n. m. vystoupat do 4000 m. n. m. Tam prespime a rano zdolame vrchol ve vysce 4220 m...


29. 8. 2004, den 46

Vyslap na Tajumulco byl vyborny. Akorat se nam nevyvedlo pocasi, takze jsme prisli o vyhledy na Chiapas, guatemalsky sopecny pohori i Pacifik.

Vyrazili jsme v sobotu v pet rano chicken busem. Po snidani a prestupu v San Marcos jsem dojeli pod kopec, do vysky asi 2800 m. n. m. No a pak uz jsme jenom lezli nahoru: byl to celkem zahul, protoze to bylo hodne vysoko a spatne se nam dychalo. Kazdou chvilku jsme museli zastavovat, abychom se mohli vydychat, par lidi dostalo lehky priznaky nemoci z vysky: bolesti hlavy a nevolnost. Ja jsem taky v jedne chvili necitil prsty, jako bych je mel umrtveny. A trochu jsem se motal. Ale za par minut se to nastesti spravilo.

Celou cestu byla mlha, nebylo nic videt. V zakladnim tabore ve vysce 4000 metru jsme byli kolem pate, postavili jsme stany, udelali veceri a sedeli u ohne. Stmiva se brzo, v pul sedmy uz byla tma. Pred devatou uz jsme vsichni (bylo nas 14) zalezli do stanu a spali.

Dneska jsme vstali ve ctyri a s baterkama jsme vyrazili nahoru. Skoro celou noc prselo, rano byla mlha a skoro 100% vlhkost, byli jsme hned mokri. Poprvni jsem dneska vytahl bundu, co s sebou uz druhy mesic taham v batohu. Nahore jsme ani nevideli vychod Slunce, protoze byla mlha. Ani na dno krateru nebylo videt. Pobyli jsme v hnusnym vetru a zime asi pul hodiny, ale nelepsilo se to, tak jsem se zase vydali do tabory, shodit stany, uvarit caj a vyrazit zpatky na autobus.

Mlha se zvedla az na ceste dolu, skoro az u silnice. Ale aspon bylo videt, kam jsme vlastne lezli - horu Tajumulco. Na dalsi fotky se budu muset podivat az v kancelari Quetzaltrekkers...


30. 8. 2004, den 47

Sedmym rannim autobusem jsem se dneska presunul (se dvema prestupy v Los Encuentros a v Solola) k jezeru Atitlan, do mestecka Panajachel. Hned rano jsem videl, proc se mu hanlive rika Gringotenango: opravdu je plne gringos, Americanu (ale jsou tam i turisti z jinych zemi). A hlavni ulize je plna stanku se suvenyry a textilem - zase jako v San Cristobalu.

Jezero je fotogenicky, akorat je skoda, ze vsechny okolni sopky (Cerro de Oro, Toliman, Atitlan i San Pedro) byly v oparu. Snad zitra rano...


31. 8. 2004, den 48

Rano jsme si zajel lodi na druhy breh jezera, do Santiaga Atitlan. Uctivaji tam zvlastniho boha - Maximona. Je to takovy mix krestanskyho Boha, Jidase Iskariotskyho a mayskych bohu... V Santiagu je Maximon drevena soska, ktera se kazdy rok stehuje do jinyho domu, k jinemu clenu cofradie, nabozenskyho bvratrstva. Je hodne uctivanej a hned u pristavu na turisty cekaji mistni, kteri je tam za par quetzalu odvedou.

Ja jsem se domluvil s jednim spanelskym parem, ze tam pujdeme spolu. Usmlouvali jsme to s mistnim klukem na pet Q. U vstupu jsme jeste museli zaplatit 2 Q a za 10 Q jsme mohli udelat dve fotky. Vsechny penize (krome tech za doprovod) jsou urceny pro cofradii na oslavu Maximona 10. kvetna. To se taky stehuje na novy misto.

Pak jsme sli do kostela - mistni Mayove veri, ze dira v jeho centru je vstup do Xibalba, podsveti. Kostel (i cely Santiago) je zajimavy i tim, ze byl centrem odboje proti armade (obcanska valka skoncila v roce 1996). V okoli vojaci zabili nekolik mistnich na poli a pri pokojne demonstraci pred kasarnou a dokonce zavrazdili i mistniho kneze (asi nebyl jedinej zabitej, ale jeho pripad je znamej, protoze byl z Oklahomy). Takze v kostele je i pamatnik vsem mistnim obetem obcanske valky...

Po navsteve mistniho trhu jsem si lodi zajel do dalsi vesnice na jiznim brehu jezera Atitlan: do San Pedra. Jediny, co tam bylo k videni, bylo velky mnozstvi junkies a "novodobych hippies". Sklizen kafe zacina az v listopadu, takze mistni prazirny pod sirym nebem zely prazdnotou, jenom se za nimi valely hromady plev z kavovych zrn.


1. 9. 2004, den 49

Pred odjezdem z Panajachelu jsem si jeste rano zasel na prohlidku Reservy Natural Atitlan, byvale kavove plantaze, ktera je zarostla divokou vegetaci. Je tam utulek pro opice spider monkeys a coatis (nevim, jak se jmenuji cesky), kteri zili v zajeti, ale jejich majitele uz je nechteli. Prisel jsem uz v osm, akorat otvirali; byl jsem tam uplne sam...

Opice byly fakt hezky, jeden samec se mi tam dlouho predvadel a poskakoval na vetvi kousek prede mnou... a pak pribehla skupinka coatis a zacala zrat opicim krmeni, ktery tam nechaly. Spousta fotek... ;-)

A odpoledne presun autobusem do Chichicastenaga, mestecka s nejznamejsim trhem v cely Guatemale. Trh je vzdycky ve ctvrtek a v nedeli, ale uz kdyz jsem tam s  jednim spanelskym parem prijel, tak byla na namesti spusta stanku. Ale je pravda, ze vetsinou meli veci urceny pro mistni.

Po prohlidce namesti jsme se sli podivat za mestecko, na kopec Pascual Abaj. Je to stara (nekteri tvrdi, ze tisice let) svatyne Mayu, uctivaji tam sveho boha zeme Huyup Tak'ah. Bohuzel tam zrovna nikdo nic neobetoval, videli jsme jenom nekolik doutnajicich ohnist se zbytky kvetin a vonnych drev. A par psu, kteri tam hledali zbytky (Mayove obcas obetuji slepici)...


2. 9. 2004, den 50

Nakoupil jsem spoustu suvenyru. Jezdim ted s krosnou a padesatikilovym pytlem od cukru pres rameno... ;-)

Odpoledne jsem prejel do Antiguy Guatemaly, byvalyho hlavniho mesta Guatemaly. Hlavni mesto bylo presunuty o kousek vedle po zemetreseni roku 1773. Antigua je pekny kolonialni mestecko plny baroknich budov. Nebo spis jejich zricenin, protoze Guatemalane je moc neopravuji - to plati hlavne pro mistni kostely a klastery. Nebyt Spanelu, kteri jim pomahaji (hlavne asi penezi), tak je v ruinach skoro cely centrum.

Koupil jsem si na zitrek vyslap na blizkou sopku Pacaya. Moje prvni aktivni sopka. :-)


3. 9. 2004, den 51

Na sopce bylo fajn, akorat mi bylo trochu spatne. Vcera vecer jsem snedl v hospode salat z morskych plodu a skoro celou noc jsem nespal. Ted je mi tezko a obcas mam i prujem. Ale nahoru jsem vylezl - byly to dve hodiny, prvni hodina lesikem a druha pak v lavovym poli (vlastne takovym cernym pisku s kousky skvary). Nahore sopka soptila, bylo to uzasny. Stali jsme na kraji krateru, uprostred byl soptici komin, nebyl od nas dal nez par desitek metru. Pruvodce nam rekl, ze za poslednich osm dnu narost o pet metru. Nafotil jsem par desitek fotek lavy poletujici nad sopecnym kuzelem. Uz se tesaim, az se na ne podivam na obrazovce...

Dolu ze sopky jsme klouzali v lavovym pisku - bylo to skoro jako lyzovani. A pak uz nas jenom cekala neco vice nez hodinova zpatecni cesta do Aniguy...

...kde kolem treti prisla prutrz mracen. Jsem rad, ze jsem nejel na odpoledni turu. :-)


4. 9. 2004, den 52

Cely dopoledne jsem se snazil zmenit si datum odletu z Novyho Yorku do Prahy. Vsechny lety o tyden driv jsou obsazeny, dali mne na cekaci seznam, jestli se neco neuvolni; snad to vyjde, protoze za 14 dni uz budu mit projete vsechno, co jsem chtel videt. A nebudu mit zadny penize na uctu. ;-)

Do sesti jsem se prochazel po Antigue - moc toho k videni neni, nechapu, co na ni vsichni vidi. Shodl jsem se se znamymi Nemci (potkali jsme se na Tajumulcu), ze to zas tak velky skvost neni. Ale Spanely opravovany byvaly jesuitsky klaster je hezky...

Dneska konecne nastal muj den zvratu: jedu poslednich par kilometru na jih a pak uz se zase vracim na sever. V pul sedmy shuttlem do Guatemaly, kde jsem prestoupil na nocni autobus do provincie El Peten - nejvetsi a nejsevernejsi provincie v Guatemale, u mexickych hranic. Jedu svym prvnim normalnim autobusem (ne chicken busem, byvalym skolnim autobusem z USA) v Guatemale. Radeji jsem si koupil druhou tridu - nejsem zvedavy na nejake priblble americke filmy...


5. 9. 2004, den 53

Do Flores jsem prijel v sest rano a hned se ubytoval v hotylku na brehu jezera. Nekolik hodin jsem shanel funkcni bankomat na karty MasterCard, protoze v kapse jsem mel jenom par desitek quetzalu...

Jinak se cely den flakam a obchazim cestovky - chci jit na tridenni trek do jungle, ale musi se nahlasit vice lidi... Takze jsem ted stravil nekolik hodin na Internetu doplnovanim denicku. Zdravim Vas z Guatemaly, pani Kapickova. :-)


7. 9. 2004, den 55

Tikal. Uzasny maysky mesto pohrbeny v dzungli. Spousta ptaku a opic. Vysoky, strmy pyramidy s chramy na vrcholcich (Templo IV je druha nejvyssi stavba z predkolumbovske doby v cele Americe - po chramu El Tigre ve meste El Mirador, v nepristupne dzungli u mexickych hranic).


8. 9. 2004, den 56

Zpatky do Mexika: chicken-busem do Bethelu, pak pulhodinku lodi na mexickou stranu do Frontery Corozal a zase autobusem, tentokrat mexickym, do Palenque.


10. 9. 2004, den 58

Z Palenque jsem pres Meridu vyjel do Celestunu, na pobrezi Mexickeho zalivu. Cestou jsem si ale jeste v Meride koupil letenku z Cancunu do New Yorku - stoji 300 dolaru, stejne jako cesta autobusem. Ale netrva to ctyri dny. ;-)

Celestun je mala rybarska vesnicka v chranene oblasti - hnizdisti ptaku. Taky je to prijemny misto na odpocinek pro unaveny cestovatele. :-)


11. 9. 2004, den 59

Vylet na lodi do zatoky s braktickou vodou. Spousta sedivych pelikanu, ale hlavne hejna ruzovych plamenaku...


12. 9. 2004, den 60

Nedele, jak ma byt: na hostelu jsem byl sam, poradne jsem se vyspal a odpocinul si. V poledne jsem nasedl na autobus a zase vyrazil do Meridy. Tentokrat jsem z ni ale vyrazil dal na vychod, do Valladolidu, kousek od jednech z nejznamejsich mayskych ruin Chichen Itza...


13. 9. 2004, den 61

Chichen Itza je nadherny, hlavne po ranu, jeste nez prijedou spousty autobusu s turisty ze dvou hodin vzdaleneho Cancunu. A kdyz se k tomu prida jeste tropicky dest (par set kolimetru od nas radi hurikan Ivan) a cela Gran Plaza je zalita vodou a turisti jsou schovani pryc, tak je to idealni na foceni. :-)


14. 9. 2004, den 62

Cancun. Fuj, hnusny umely mesto postaveny v 70. letech pro zahranicni turisty. Prvni misto, kde na mne nahaneci pokrikuji anglicky.


15. 9. 2004, den 63

Tulum, jedina mayska pamatka na pobrezi more. Pekny vyhled na krasne modry Karibik. A spousta iguan - velkych jesterek.

Karibik tak, jak jsem si ho predstavoval: hezka pisecna plaz, svetle modry more, krasny (evropsky) zensky... a rucne srazeny a otevreny kokos plny osvezujicicho mlika. El paraiso. :-)


18. 9. 2004, den 66

Posledni den v Mexiku - odpoledne letim pres Floridu do New Yorku. Nastesti se nam vyhnul jak hurikan Ivan, tak i Jeanne.

Na letisti mne s autem cekali Gabi s Peterem, takze jsem se nemusel trmacet skoro dve hodiny metrem nekam do hostelu. Prvni noc prespim u Gabi v New Cannanu.

Je tady pekne kosa, proti 36 stupnum v Cancunu nejakych 15. Ale aspon se trochu pripravim na navrat do Prahy. ;-)


20. 9. 2004, den 68

30


21. 9. 2004, den 69

Krásný podzimní den v New Yorku, sluníčko svítilo, jako by mi chtělo vynahradit ten oparový a smogový týden ze začátku mé cesty.

Jediné, co mi trochu pokazilo náladu, bylo probíhající Valné shromázdění OSN - zrusili kvůli němu prohlídky celýho areálu OSN. Tak snad přístě...


22. 9. 2004, den 70

doma

copyright © 2000–2017 Daniel Fišer (XHTML 1.1 & CSS)