Asi dva týdny po tom, co jsem přijel do Norska na praxi zajištěnou přes AIESEC, organisovalo místní IAESTE v Tromsø "Artic week" – asi desetidenní putování po okolí Tromsø, na Lofotech a v Bodø. Protože jsem tady však byl jenom krátce, neměl jsem dost peněz (stálo to asi 2000 korun (norských) plus doprava tam a zpět (cca 1600 NOK) plus kapesné a tak) a bylo mi blbý vzít si týden volna hned po 14 dnech v práci. Navíc jsem chtěl jet více na sever, vlastně co nejvíce to v Evropě jde – na Nordkapp, nejsevernější místo Evropy.
mapka Norska
Už od července jsem o tom mluvil – spíš jenom tak nezávazně, že bych tam jako chtěl jet. Několik málo lidí se na to chytlo, takže nakonec nás bylo víc, než jsem čekal (původně jsem zamýšlel jet i sám, přemyšlel jsem o stopu; ono je to ale ze Stavangeru dál než do Říma a za týden by se to nedalo stihnout).
Den D byla sobota 23. září 1995 (dřív to nikomu nevyhovovalo – někdo si nemohl vzít volno na celý týden a čekal, až skončí v práci, jiní čekali na výplatu, někteří na obojí ;-) ). Jelo nás šest – já, Johnny z Irska, Angela z Německa, María José ze Španělska, Hiroki z Japonska a Andreas z Německa (ten byl na praxi v Oslu). Původně jsme měli šílený plány – přemýšleli jsme třeba i o Hurtigrutě, lodi jezdící z Bergenu do Kirkenes (pár kilometrů od Ruska) a zpět. Problém byl čas (jedenáct dní bez zastávky; lístek platí tři týdny s tím, že můžeš vysednout a potom zase pokračovat, kdekoliv to staví) a peníze (1700 za lístek plus asi 80 korun za noc v kajutě – té nejlevnější; nejdražší byla za 450). Nakonec jsme vyrazili letadly do Tromsø, "Paříže severu". Koupili jsme si stand-by lístky, stálo to 800 korun za jednu letenku. Měli jsme štěstí, všech pět nás ze Stavangeru odletělo v jednom letadle. Když jsme doletěli do Tromsø (to už je za polárním kruhem; ani ho v letadle neohlásili), potkali jsme tam Andrease, který přiletěl sám z Osla, a zavolali jsme několika známým z místního IAESTE (potkali jsme je dva týdny předtím ve Stavangeru na národní konferenci norského IAESTE). Ti nás ubytovali u sebe doma nebo na "kolejích" (koleje podobné českým tady nemají, jsou tu jenom studentské domky). V Tromsø jsme zůstali dva dny – sobotu a neděli. Celkem chápu, proč mu říkají "Paříž severu" – malý město na ostrůvku mezi pevninou a ještě jedním větším ostrovem s malým, ale zato pořád živým centrem. Celkem slušný noční život (proto jsme tam přece přijeli v sobotu). V neděli jsme se prošli po městě a po okolí, vyjeli jsme si lanovkou na blízký kopec s vyhlídkou na město, prohlídli nejsevernější universitu (neřekli nám, jestli světa nebo Evropy ;-) ), podívali se do planetária a viděli asi dvacet let starej film o polární záři (vzpomněl jsem si na hudbu u dokumentárních filmů, který nám pouštěli ve škole ve zpracování zemědělských produktů – hudba nezná hranic) a tak.
Směrovka na Nordkapp postavená z kamenů z celého Norska
No a v pondělí ráno to začalo – vyzvedli jsme si v půjčovně předem zamluvené auto (malý van pro šest lidí a hodně bagáže) a po krátkém bloudění v první sněhové vánici v centru Tromsø vyrazili na Sever. K Nordkappu nás čekalo 650 kilometrů... Já jsem byl jedinej, kdo neměl řidičák, tak jsem byl celkem vysmátej. Než jsme vyjeli, měli jsme trochu strach – v Irsku a v Japonsku se jezdí vlevo, Angela zapomněla brýle... Ale byla to pohoda, všichni to zvládli dobře. Na cestě jsme se zastavili v Altě podívat se na "museum" maleb na pobřežních skalách – jsou kolem tří tisíc let staré – a večer jsme stihli poslední trajekt na Nordkapp (tunel se teprve staví, měli by ho dokončit během několika málo let). Ještě jsme měli tolik štěstí, že jsme cestou viděli slabou polární záři (zkusil jsem si ji vyfotit – měl jsem film ISO 400, ale je to úplně černý). V jedenáct večer jsme tam dojeli. Byla kosa, poletoval sníh a kaluže byly zamrzlé... rozhodli jsme se nestavět stany a přespat v autě – nikdy bych nevěřil, že se v Toyotě HiAce může vyspat šest lidí. Ráno jsme se vzbudili celkem brzo (nic zvláštního, když je venku sněhový poprašek a v autě jenom o něco tepleji) a čekalo nás první nemilé překvapení – Nordkapp centrum otvíralo až ve dvě odpoledne. Tak jsme to tam jenom obešli, udělali několik fotek a vydali se znovu na jih do nejbližšího města – asi půl hodiny autem. Tam jsme nakoupili pohledy, sedli do hotelové kavárny a pili čaj a psali... Asi tři hodiny. Odpoledne jsme to zase otočili a vyjeli podruhé na Nordkapp (až teď jsem si uvědomil, že jsem tam vlastně byl dvakrát!). Nordkapp centrum už bylo otevřené (za vstup se platí něco přes stovku; my jsme ale doma ve Stavangeru potkali jednoho kámoše, který tam posledních šest let každý léto dělal – ten nám napsal dopis pro ty, co tam dělají na podzim; nečekal jsem, že to bude fungovat, ale dostali jsme se tam zadarmo), tak jsme tam naházeli pohledy do schránky, prošli obchod se suvenýry, koupili několik pěkných pohledů a certifikáty, že jsme tam byli (já jsem si dal i razítko do pasu; bylo položený u pokladny a pokladní byla celkem dost zaměstnaná, tak mne neviděla), podívali se v suterénu na několik panoramat z historie Nordkappu a v Superkině na impresivní dokument – pět promítacích pláten do půlkruhu, krásný snímky a hudba od Pata Methenyho.
Odpoledne jsme to ten den už podruhé obrátili na jih. V přístavišti nás čekalo druhé nepříjemné překvapení – nechytli jsme trajekt na pevninu a museli jsme čekat přes dvě hodiny na další. Tak jsme to znovu otočili na sever a jeli jsme za město uvařit si na ohni večeři. Bylo to poprvé, co jsem dělal oheň v dešti se sněhem a vařil na něm večeři...
Dřevěný kostel v Karasjoku
Ten druhý trajekt jsme naštěstí chytli a už za tmy jsme dojeli na pevninu. Jelikož se nám nechtělo jet stejnou cestou zpátky a chtěli jsme si projet Laponsko a jeho "hlavní město" Karasjok, jeli jsme jihojihovýchodně, směrem na Finsko. Před Karasjokem jsme zase přespali v autě a ráno jsme se vydali do LapiCentra. Ti, kteří o něm hodně slyšeli, byli šíleně zklamaní, protože tam skoro nic nebylo. Bylo pozdě na letní sezónu a brzo na zimní. A brzo ráno. Tak jsme si alespoň prošli zbytek města, podívali se na jeho znamý dřevěný kostel a vyjeli znovu dál. Vzali jsme to přes Finsko podél hranice se Švédskem, protože to byla nejkratší možná cesta – jinak bychom se museli vracet asi dvě hodiny zpět na sever. Ve středu večer jsme dojeli zpět do Tromsø, kde jsme zase potkali známé z IAESTE. Po dobré večeři v mexické restauraci jsme vrátili auto do půjčovny (teda před půjčovnu, o půlnoci už byla zavřená) a v jednu v noci nasedli na loď na Lofoty.
Cesta na lodi nám trvala skoro celý den, na ostrovy jsme přijeli v šest večer. Ačkoli jsme se vzbudili až skoro v poledne, pořád jsme měli dost času na prohlídku nejhezčí části cesty – fjordy mezi Lofoty a Vestfály. A že bylo zajímavý počasí (pět minut pršelo, pět minut svítilo slunko, pak byla duha, pak zase pršelo...), udělali jsme hodně fotek.
Henningsvær, "Benátky severu"
Do Svolværu jsme připluli už za tmy. Měli jsme problémy sehnat ubytování, info kancelář byla zavřená a nejlevnější rorbu (rybářska chatka) byla za 800 NOK. Tak jsme sbalili bágle a vydali se za město vyspat se na pláž. Samozřejmě, že jsme ji v té tmě nenašli, ale nakonec jsme narazili na kousek pobřeží, kde se daly postavit stany. Trvalo nám to celkem dlouho, protože jsme je měli půjčený od známých z university ve Stavangeru a nikdy předtím jsme je neviděli. Nakonec se nám to ale povedlo, ale vevnitř nás čekalo překvapení – podlaha nebyla vodotěsná (teda jenom v jednom). Celou noc pršelo a ráno sněžilo. Takže všechno oblečení, které jsme večer naskládali pod spacáky, bylo durch mokrý. Ráno jsme je naházeli do krosen a vydali se zpátky do města, do kavárny. Bylo to trochu funny, protože když jsme se ráno probouzeli ve stanech (já jsem se probouzel, někteří ještě spali, ale někteří už lítali venku), přišel tam na ten plácek nějaký chlap se psem. Majitel té kavárny, do které jsme zapadli. Nabídl nám, ať si v ní necháme bagáž, a řekl nám, co stojí v okolí za vidění. A tak jsme po prohlídce Svolværu (nic moc) vyrazili autobusem dále na jih. Stavili jsme se v jednom malém městečku v mořském akváriu a odtamtud jsme pokračovali dál do Henningværu – "lofotských Benátek". Tam už jsme měli s rorbu štěstí – sehnali jsme jednu za 500 NOK na noc, veliká místnost s kuchyní a čtyřmi místy na spaní a jedna prťavá místnůstka s dvěmi postelemi. Přijeli jsme tam před pátou a do večera jsme nedělali nic jiného, než pili horký čaj a kafe, jedli (Hiroki připravil perfektní japonskou večeři), sušili všechny mokrý hadry u topení a hráli karty. Ráno jsme pak prošli celé městečko (je opravdu pěkné – celé centrum je postaveno na vodě, domy stojí na dřevěných kůlech) a v poledne sedli na další autobus dále na jih, do Stammsundu. Tam jsme strávili odpoledne procházkou po okolí a večer jsme nasedli znovu na Hurtigrutu a vydali se do Bodø na pevninu.
Do Bodø jsme přijeli ve dvě v noci. Náhodou tam měli vlakový nádraží (v Norsku mají jenom dvě dráhy a do Narviku vede jedna ze Švédska), který bylo samozřejmě zavřený. To stejný čekárna na autobusovým. Taxikář nám řekl, že letiště otvírá ve čtyři ráno, tak jsme tak dorazili chvíli před čtvrtou. On se ale spletl, v neděli otvírali až v osm. Takže poslední noc našeho výletu jsme strávili znovu ve spacácích, na lavičkách před letištěm v Bodø. Ráno, hned, jak ho v osm otevřeli, jsme se tam všichni nahrnuli a konečně se trochu ohřáli. Koupili jsme si zase stand-by lístky (ne všichni, María José letěla rovnou domů do Španělska, takže ta si koupila lístek už předtím) a zase jsme měli to štěstí, že jsme všichni letěli stejným letadlem. Neletělo žádné přímo do Stavangeru, museli jsme letět přes Oslo (ono to stálo pořád jenom těch 800 NOK), takže jsme letěli opravdu všichni stejným letadlem.
V neděli prvního října ve tři odpoledne jsme byli už zase doma ve Stavangeru.