Na přelomu srpna a září 1999 jsem se s Michalem vydal na cyklovýpravu do Polska. V dubnu jsme si při návštěvě známých na kolejích v Łódżi koupili mapy (mapa wakacyjna v měřítku 1:250 000, kus po pěti Zł) a domluvili se na trase: vlakem na Mazurská jezera, odtud k pobřeží a podél Baltu k německým hranicím. Naším cílem bylo dojet do Świnoujście.
více o Polsku:
Věci jsme si s sebou vezli v brašnách na nosičích, jídla jsme si vzhledem k podobným cenám jako v České republice vezli minimálně, vlastně jenom müsli na snídaně a pár balíčků instantních těstovin na večeře. Michal jel na trekovém, já na horském kole (se slikovými plášti). Celkem jsme za deset dní v sedle najeli 973 km při průměrné rychlosti 20,95 km/h.
Pokud se někdy chystáte do Polska, ať už s kolem nebo bez, určitě se tam budete mít stejně fajn jako my – v zemi lesnatých rovin, písečných pláží a studeného moře, bigose, żurku, żubrówky a dalších dobrot, ale především příjemných lidí se bude líbit i Vám...
mapka s trasou naší cesty
Itinerář
- středa 25. srpna – den D
- čtvrtek 26. srpna – Mazury
- pátek 27. srpna – Varmií
- sobota 28. srpna – k Elblągskému kanálu
- neděle 29. srpna – k moři!
- pondělí 30. srpna – Trójmiasto
- úterý 31. srpna – rainy day
- středa 1. září – Slowińsko
- čtvrtek 2. září – malebné Pomořansko
- pátek 3. září – přes Wolin k cíli
- sobota 4. září – návrat
středa 25. srpna 1999 – den D
vlak Praha (Česká Třebová) –> Warszawa –> Mikołajki
Konečně vyrážíme. Včera jsem si ještě dokoupil nový brzdový špalíky (starý jsem sjel před týdnem v rumunských Karpatech) a náhradní duše a lepení. Dopoledne jsem si v BIJ Wasteels koupil lístek do Mikołajek přes Varšavu a zpáteční z Poznaně. (Pro Poznaň jsme se s Michalem rozhodli, protože jsme si nebyli jistí, kam až dojedeme.) Z naší jarní návštěvy Polska jsme si už pamatovali, že je mnohem levnější lístky koupit v ČR než v Polsku. Oba jsme měli nárok na slevu do 26 let, takže mě to z Prahy vyšlo na 799,– Kč (bez kola). Bohužel dopravné za kolo mi prodali jenom do Varšavy, Mikołajki neměli v seznamu doručovacích stanic.
Z Prahy jsem vyjel v 21:05, Michal přistoupil cestou v České Třebové.
čtvrtek 26. srpna 1999 – Mazury
Mikołajki –> Iznota –> Wygryny –> Ruciane-Nida –> Pisz –> Orzysz –> Miłki
83,1 km, ø 22,33 km/h
Ráno nás čekal přestup ve Varšavě. Měli jsme trochu problémy najít to správné nástupiště, měli to tam dost špatně označený. Až se nám to povedlo, čekalo nás malé překvapení: vlak neměl žádný vagon na přepravu zavazadel, průvodčí nám řekl, že si máme kola dát na konec vagonu ke dveřím. Nebyli jsme ale sami, takhle už tam pár kol bylo. Nakonec jsme našli vagon, kde byla jenom dvě, a tam jsem zamkli ta naše. Michalovi ve Třebové prodali lístek na kolo až do Mikołajek, já jsem si ho musel dokoupit za 8 złotých plus 5 złotých pokuty.
Do Mikołajek jsme dojeli ve čtvrt na jednu. Chvíli nám trvalo, než jsme připevnili všechny brašny na kola a rozmysleli se, kudy vlastně pojedeme. Rozhodli jsme se trochu si projet oblast Mazur, takže jsme zamířili podél vodních kanálů a jezer, směrem k jižní hranici Mazurskiego Parku Krajobrazowego. Po lesních písčitých cestách se jelo dost špatně, ani nebylo moc vidět na jezera. Chvílemi se ale cesta dostala z lesa na louky a vedla podél jezer Mikołajske a Bełdany, na kterých se proháněly kanoe a malé jachty.
Když jsme vyjeli z lesa na hlavní silnici spojující města Ruciane–Nida a Pisz, jelo se nám po asfaltu líp než po písku. Možná to bylo i tím, že jsem si tam za 50 grošů na benzince dofoukl kola. ;–) Cesta po západním břehu zpět na sever do Orzysze nebyla moc zajímavá, něco jako po našich silnicích první třídy.
Odpoledne, pár kilometrů za Orzyszem, jsme začali pomalu hledat místo na přespání. V Polsku je naštěstí spousta pol biwakowich, zvlášť v turistických oblastech. My jsme si v půl šesté našli jedno krásné u Miłek na břehu jezera. Byli jsme tam mimo správce bydlícího v maringotce sami, měli jsme luxusní bydlení s nádherným koupáním jenom za šest złotých.
pátek 27. srpna 1999 – Varmií
Miłki –> Giżycko –> Kętrzyn –> Święta Lipka –> Reszel –> Lutry –> Jeziorany
106,2 km, ø 20,58 km/h
Napřed jsme si mysleli, že budeme vstávat a vyjíždět brzo, ale dneska se nám to povedlo až skoro v půl jedenáctý. ;–) Vyrazili jsme na cestu směrem k moři, k Elblągu. Mělo by nám to trvat asi dva dny, je to něco přes 200 km.
První "turistickou" zastávkou měla být až Święta Lipka, významné poutní místo s barokním jezuitským klášterem ze 17. – 18. století. Po cestě jsme si dali v Giżycku oběd, první hospodské jídlo v Polsku. Ve Svaté Lipce jsme se zdrželi trochu dýl, klášter opravdu stojí za vidění.
Z Lipky jsme pokračovali dál na východ. V Reszelu jsme si šli prohlídnout palác varmijských biskupů ze 14. století, z období nezávislého knížectví německých rytířů. Taky jsme si poprvé zašli do místního obchodu na nákup. Je fajn, že polština je tak lehká...
K večeru jsem si začali zase hledat nějaký nocleh, ale podél Luterského jezera byla rekreační chatová oblast, takže jsme neměli kde postavit stan. Cestou mi navíc praskl drátek v zadním kole, takže to trochu házelo. Nakonec jsme dojeli až do Jezioran, kde nám na autobusovém nádražíčku poradil místní opilec, že máme jet asi kilometr a půl na sever, směrem na Tłokowo. Dokoupili jsme tedy v obchůdku na rohu pitnou vodu a vyjeli k rybníku; ve vodě se dalo koupat i v osm večer. (I když vlízt mi tam trvalo mnohem dýl než Michalovi. ;–))
sobota 28. srpna 1999 – K Elblągskému kanálu
Jeziorany –> Dobre Miasto –> Miłakovo –> Morąg –> Chojnik –> Morzewo –> pochylnia Buczyniec
96,8 km, ø 20,26 km/h
Zase se nám nepodařilo vyjet brzo, dneska to bylo dokonce ještě o chvíli později než včera. Ráno jsme ještě spravovali ten včerejší drát. Naštěstí jsme na to s Michalem byli oba připraveni a vezli jsme si dost náhradních a centrklíč. Nikdy jsem to nedělal, ale Michal už s tím měl praxi a pomohl mi...
Po svačině v Dobrem Miastu jsme se rozhodovali, kterou cestou se vzdáme k Elblągu – měli jsme na výběr severní přes Ornetu nebo jižní přes Morąg a podél Elblągského kanálu, který spojuje pobřežní Elbląg s Ostródou, 75 kilometrů ve vnitrozemí. Nakonec jsme si vybrali cestu ke kanálu, hlavně kvůli pěti zajímavým "pochylním" – plavebním komorám a suchým zdvižím.
Mysleli jsme si, že někde na břehu kanálu i přespíme. Ke konci ale cesta ke kanálu vedla hlubokým vlhkým lesem, kde by to nešlo. Když jsme ale dojeli k první pochylni, pochylni Buczyniec, čekalo nás několik překvapení: byl tam bufet a museum kanálu. A žádní turisti – kromě nás už jenom prodavačka v přívěsu a správce musea. :–)
Sotva jsme slezli z kol, že se půjdeme podívat na plavební komoru, nabídl nám správce musea schovat si u něho kola. Během deseti minut ale začalo hustě pršet a tak jsme si k němu zalezli dovnitř; prohlídka s výkladem historie kanálu postaveného v letech 1834 až 1860 byla zajímavá.
Nevypadalo to, že déšť brzy přestane; rozhodli jsme se s Michalem, že přespíme na plácku vedle parkoviště. Postavili jsme si stan, dali večeři a šli si sednout do bufíku na čaj na zahřátí. Prodavačka tam vařila houbový bigos... Pak přišel musejník, asi se nudil. Byl mladej a ukecanej, dali jsme si v bufíku pár místních elblągských piv a pak jsme se šli ohřát dovnitř do musea. Tam se rozpovídal ještě víc, my už jsme s Michalem únavou skoro padali ze židlí a on pořád plkal...
neděle 29. srpna 1999 – k moři!
pochylnia Buczyniec –> pochylnia Jelonki –> Elbląg –> Nowy Dwór Gdański –> Stegna –> Skowronki –> Stegna –> Mikoszewo –> Orle
124,2 km, ø 21,97 km/h
Konečně se nám podařilo vyjet brzo – už po deváté ráno. Museli jsme být včas na další pochylni a taky nás čekala dlouhá etapa – chtěli jsme dojet až k moři před Gdańsk, abychom do něj dojeli druhý den brzo ráno a měli pak dost času na jeho prohlídku.
Vyrazili jsme na sever podél kanálu, směrem k pochylni Jelonki, kde jsou suché zdviže. Lodě tam najedou na plošinu a jsou po svahu vytaženy nebo spuštěny do další části kanálu. Celé soustrojí je poháněno vodním kolem. Dnes zde jezdí už jenom výletní lodě.
výletní loď na pochylni Jelonki
Stezka podél kanálu byla sotva pro pěší, byla uzoučká, zarostlá vysokou, po ránu mokrou trávou a kopřivami... jak řekl Michal: "...občas to bylo dost o hubu, aby člověk nespadl do kanálu. Se svými nášlapnými pedály jsem měl problémy..." Spočítali jsme si to ale dobře, přijeli jsme včas – právě na průjezd lodí zdvižemi.
Pochylnia Jelonki je dobře přístupná i ze silnice; nejbližší je asi kilometr. Když jsme se na ni dostali, všimli jsem si u ní směrovky na jih: 12 kilometrů ke Svatému Háji (Święty Gaj), ve kterém je pohřben Sv. Vojtěch. Rozhodli jsme se ale jet na sever, moře už bylo cítit ve vzduchu... vždyť pobřeží bylo vzdáleno jen hodinku cesty!
Elbląg nás oba dva trochu zklamal. Dali jsme si "sváteční", nedělní oběd v zahrádce na hlavní třídě, prošli si centrum a vyjeli zase dál. Jediné, co mi utkvělo v hlavě, je 95–timetrová věž místní gotické katedrály (byla postavena ve 13. až 16. století) obklopené rozlehlým prázdným prostranstvím, vzpomínkou na poslední světovou válku.
V Elblągu jsme přejeli z mapy "Warmia i Mazury" do mapy "Wybrzeże Bałtyku". Jeli jsme přes Nowy Dwór Gdański na sever, na Viselskou kosu (Mierzeja Wiślana). Její polská část měří asi 35 kilometrů, dál pak pokračuje v Rusku, v Kaliningradské oblasti. My jsme se po ní však projeli jen kousek, otočili jsme to po deseti kilometrech poblíž Skowronek. Představte si jízdu po borovicí zarostlé písečné kose, na každou stranu pár set metrů a pak moře. Samý camping a chata nebo restaurace.
Vrátili jsme se tedy do Stegny a zamířili k převozu přes Vislu v Mikoszewu. Na druhém břehu Visly jsme hledali vhodné místo k přespání, ale nakonec jsme skončili v campu u Sobieszewa. Byl drahý, stál přes 30 złotých (za nás dva a za stan), ale byl jenom pár set metrů od moře. Konečně jsme se po čtyřech dnech cesty mohli v zapadajícím slunci projít po pláži a vykoupat v moři!
pondělí 30. srpna 1999 – Trójmiasto
Orle –> Sobieszewo –> Gdańsk –> Sopot –> Gdynia –> Mosty –> Pierwoszyno –> Mechelinki
72,8 km, ø 20,69 km/h
I dneska se nám povedlo vyjet brzy, před desátou. Už jsme měli oba dva dost müsli, tak jsme si v Sobieszewu na snídani koupili "ciastki", výborné, ale trochu přeslazené buchty, a "maślanku owocowu", sladké podmáslí s velkými kusy ovoce.
Po snídani jsme přejeli otočný most přes rameno Visly (Martwą Wisla; do moře se vlévá v Gdańsku) a vyjeli do prvního a největšího ze tří měst nazývaných Trójmiasto: do Gdańsku. Do centra jsme to měli ještě skoro hodinu cesty.
Po projetí Zelenou branou do Głóvnego Miasta vedla naše cesta do informačního střediska u brány Zlaté – tam jsme dostali mapu a nechali jsme si ukázat, kde je několik památek ze začátku druhé světové války, které jsme chtěli navštívit. V Gdańsku jsme strávili skoro půl dne: dali jsme si pivo v zahradní kavárně na Długe ulici naproti Neptunově kašně a radnici z 16. století; podívali se na na věž kostela Nejsvětější Panny Marie, největšího cihlového kostela v Evropě; prohlédli jsme si uličku Mariacka, kde skoro každý dům má venkovní kamenné schodiště; prošli se po nábřeží Staré Motlawy okolo starých hansovních domů a prohlídli si Żuraw, starý dřevěný jeřáb.
Na konec jsme si nechali prohlídku staré pošty a Westerplatte, dvou míst spojených se začátkem druhé světové války (viděli jste Plechový bubínek?). Pošta je kousek od centra a je pořád funkční. Téměř na den přesně 60 let od začátku války skoro nic nepřipomíná místo těžkých bojů – jen pamětní desky a moderní památník jejím obráncům na náměstíčku před ní.
Cesta k Westerplatte nám trvala mnohem déle: z centra je to na špičku poloostrova skoro deset kilometrů a u přívozu přes Mrtvou Vislu jsem musel měnit další drátek ve výpletu zadního kola (asi byly unavený z rumunského Fagaraše). Na druhém břehu jsme si prohlídli tvrz Wisłoujście a pak už nás čekala bývalá pevnost a památník Westerplatte.
Sopoty (polsky Sopot) leží severozápadně od Gdańska. Sopoty jsou nejmenší z Trojměstí, je to vlastně takové lázeňské městečko mezi dvěmi průmyslovými centry. S Gdańskem je spojeno stezkou podél pobřeží. Bohužel je centrální část s molem z 19. století uzavřena cyklistům, takže jsme u pokladny museli zamknout kola a poprosit pokladní, aby nám je ohlídala.
Při procházce na skoro 500 metrů dlouhém molu se najednou hodně zatáhlo, vypadalo to na bouřku. Sebrali jsme se a vyjeli jsme do Gdyně, posledního města z trojice. Ve Gdyni jsme se podívali jenom do středu města, v porovnání s Gdańskem tam mnoho historických památek není. Celé město se vlastně rozrostlo až mezi světovými válkami, kdy byl Gdańsk (Danzig) svobodným městem a Polsko náhradou vystavělo loděnice právě v Gdyni.
Gdyni jsme opustili pozdě, když jsme vyjížděli z předměstí, už se šeřilo. Proto jsme se rozhodli přenocovat někde na pobřeží a nejet přes Redu dále na sever. Podle mapy jsme si vybrali Mechelinki, poslední vesnici před hranicí národního parku (Nadmorski Park Krajobrazowy). Z hlavní silnice jsme odbočovali už za tmy, ale do vesnice to byl jen kousek. Na konci cesty nás ale čekalo zklamání: domy se táhly až k moři a přímo na pláži stál přívěs s občerstvením pod širým nebem.
Byla už tma, tak jsme zůstali. Napřed jsme si sedli do bufíku k jedinému volnému stolu a objednali si piva a bigos; byla to taková malá oslava půlky cesty – pět dní z deseti a v nohách 483 kilometrů z předpokládaného tisíce. Až při kupování třetího piva jsme se zeptali majitele, jestli bychom mohli přespat na pláži – Poláci si takovéto věci dost hlídají, jsou na svoje lesy, národní parky a pláže opatrní. Po ujištění, že zůstaneme jenom jednu noc, svolil; rychle jsme postavili stan, dokud byla aspoň trocha světla. Za chvíli došlo i na Michalovu slivovici, kterou jsme počastovali místní... a nakonec jsme přijali nabídku majitele a kola si schovali do jeho garáže. Když jsme šli spát, byli jsme na pláži sami a měsíc svítil nad mořem jak velkej pomeranč...
úterý 31. srpna 1999 – rainy day
Mechelinki –> Pierwoszyno –> Rumia –> Reda –> Żelistrzewo –> Puck –> Władysławowo –> Chałupy –> Władysławowo –> Karwia –> Karwieńskie Błoto –> Krokowa –> Choczewo –> Lubiatowo
120,5 km, ø 20,39 km/h
Ráno jsme se vzbudili do zataženého počasí... Podívali jsme se, s jakým úlovkem se vrátili z moře místní rybáři, vytřepali jsme písek ze stanu a ze spacáku, sbalili a čekali... nechtělo se nám budit majitele bufetu, u kterého jsme měli kola. Vyjeli jsme až v deset.
Nějak jsme zakufrovali: přejeli jsme odbočku a dojeli do Rumie, potom do Redy a nakonec po nějakých polních cestách do Żelistrzewa, kam jsme měli původně namířeno. Potom už jsme pokračovali dál na sever, přes Puck do Władysławowa, kde začíná další, Helská kosa.
Helská kosa je zajímavější (a asi i známější) než kosa Viselská. Na délku má zhruba 35 kilometrů, na šířku v nejužším místě jenom kolem dvou set metrů. Ze začátku je úzká, rozšiřuje se až od své poloviny. Na začátku století na jejím místě byly jen jednotlivé ostrůvky... dnes je písečný základ tak pevný, že podél celé kosy vede železnice až do Helu na jejím konci.
My jsme ovšem jeli jenom do Chałup, necelých deset kilometrů. Prohlídli jsme si pobřeží náspu na obou stranách a za mírného deště se vrátili zpět do Władysławowa. Tam nás potkala smůla: Michalovi praskl (jeho první) drátek na zadním kole, ale tak nešťastně, že jsme je museli celé rozdělat. A neměli jsme na to dost nářadí. Chvíli jsme se poptávali v okolních obchodech, ale nikdo nic neměl a nejbližší cyklo–obchod byl osm kilometrů daleko v Pucku.
Napadlo nás vrátit se na začátek města, kde jsme projeli kolem bensinky. Personál byl ochotný, půjčili nám dva hasáky a mohli jsme kolo rozdělat a dát tam nový drátek. Celý nám to trvalo skoro půl hodiny, mezitím se přihnaly černý mračna a spustila velká bouřka... v tu chvíli jsme si pochvalovali, že jsme pod střechou, protože bychom byli během minuty mokří. Dali jsme si čaj a počkali, až se to přežene...
V dešti jsme vyjeli podél pobřeží dále na západ. Bylo tak hnusně, až jsme začali začali přemýšlet, že pokud bude takhle i zítra, vzdáme náš prvotní záměr dojet až k německým hranicím a otočíme to směrem na jih, na vlak do Poznaně, odkud máme lístky zpět do České republiky.
Zatím jsme přes Karwii a kolem Żarnowieckiego jezera dojeli do Choczewa, kde měl podle mapy být camping. Nenašli jsme jej, tak jsme obrátili k severu, k Lubiatowu, kde měl být další; ten byl naopak zavřený. Nakonec jsme chvíli před osmou našli příhodné místo pro postavení stanu na kraji lesa. V dešti jsme postavili stan, uvařili večeři a zalezli do vlhkých spacáků.
středa 1. září 1999 – Slowińsko
Lubiatowo –> Kopalino –> Jackowo –> Kurowo –> Wicko –> Główczyce –> Lękwica –> Dominek –> Objazda –> Ustka –> Zaleskie –> Królewo –> Korlino
123,1 km, ø 20,12 km/h
Dneska jsme vyjížděli hodně pozdě, skoro v jedenáct. Po dešti nebylo ani památky a tak jsme na slunku sušili oblečení.
Chvíli po výjezdu z Lubiatowa jsme ale zase zakufrovali, tentokrát v lese. Bylo to hodně nepříjemný, protože jsme museli jet po podmáčených lesních cestách, místy jsme zapadali až patnáct centimetrů do vody a bahna... Les byl plný hub a nějaká babka houbařka nám poradila cestu do další vesnice, do Jackowa. Tam jsme najeli na asfaltku a hned se nám jelo líp. Až do Wicka, kde mi praskl další, už třetí drátek ve výpletu. Štěstí, že jsem měl dost náhradních.
Do Ustky jsme dojeli už za hezkého počasí. Nejeli jsme přes Słupsk, vzali jsme to lesem přes malé dědiny okolo Słowińskego Parku Narodowego, aby byla cesta zajímavější. V Ustce jsme se po dvou dnech zase dostali k moři; mají tam moc hezky upravené pobřeží s promenádou a kavárnami a restauracemi... Neodolali jsme a na večeři jsme si dali, stylově, mořské ryby. A koupili jsme naše první pohledy. ;–)
Dál na západ jsme pokračovali opět podél turistické panoramatické cesty Droga Nadmorska. Doufali jsme, že někde na břehu jezera Wicko najdeme pěkné místo na bivak; nakonec jsme ale skončili na kraji pole kousek od Korlina. V dálce po polích jezdily traktory a strniště hořela až dlouho do tmy.
čtvrtek 2. září 1999 – malebné Pomořansko
Korlino –> Rusinowo –> Drozdowo –> Darłowo –> Dąbki –> Koszalin –> Kołobrzeg –> Mrzeżyno –> Nowielice
143,7 km, ø 21,23 km/h
První vesnice, která nás dnes na naší cestě čekala, bylo Korlino; něco tak hroznýho jsme asi ještě neviděli. Bylo to jen pár domků kolem bahnité silnice se starým rozbitým asfaltem, v příkopech tekla močůvka... Tož jsme rychle projeli a pokračovali dále podél Drogy Nadmorske přes Rusinowo zpět na hlavní silnici na Darłowo. Tam jsme se pořádně posilnili na další cestu a vyjeli dál. Projížděli jsme kolem starých cihlových statků, červených kostelů s vysokými věžemi, větrných mlýnů a dalších staveb typických pro německou architekturu minulého a první polovinu tohoto století.
Po obědě v dalším velkém městě na naší cestě, v Koszalinu, jsme vyrazili na Kołobrzeg, výletní město na pobřeží Baltu. Hned na kraji města jsme se v malém obchodě u silnice osvěžili hruškami a čerstvou vodou. Až za chvíli jsme si uvědomili, jak jsme udělali dobře: cesta dále na západ vedla skoro 20 kilometrů po panelové cestě vojenským prostorem, až do Mrzeżyna. Když jsem byl v těchto místech poprvé, v roce 1988, byla celá oblast uzavřená a musela se objíždět. Teď jsme však projížděli místy, kde se kolem cesty zničené pásy tanků a místy zatarasené závorami s vojenskou stráží rozkládaly ošklivé panelové domy, žádné obchody, žádné restaurace ani kavárny, prostě takové tísnivé místo.
Samozřejmě jsme tam ani nemohli přespat (ono ani nebylo kde, protože všude rostly vysoké kopřivy). Nakonec jsme byli rádi, že jsme pár set metrů před Nowielicemi, poslední vesnicí před Trzebiatówem, našli trochu kryté místo za lesíkem vedle silnice. Stan jsme postavili ve vysoké trávě, od silnice nás dělil jenom ten asi 50 metrů široký hájek, první domy na kopci byly na dohled a na vedlejších polích zase jezdil traktor až do tmy... nebylo to zrovna nejlepší místo na přespání, ale dnes jsme najeli zatím největší vzdálenost a se skoro 150 kilometry v nohách nám už to bylo celkem jedno. ;–)
pátek 3. září 1999 – přes Wolin k cíli
Nowielice –> Trzebiatów –> Lędzin –> Dziwnów –> Wisełka –> Międzyzdroje –> Świnoujście
103,2 km, ø 21,33 km/h
Ráno jsme měli stan celý mokrý – padla rosa – a tak jsme chvíli čekali, až za kopcem vysvitne slunko, abychom ho alespoň trochu osušili. Dneska nás ale čekala poslední, krátká etapa: do Świnoujście nám chyběla odhadem už jenom stovka kilometrů, celá cesta vedla podél turistické Drogy Nadmorske. :–)
Po průjezdu Trzebiatówem jsme jeli podél pobřeží, přes malá výletní místa s písečnými plážemi... Zastavili jsme se ale až na sváču v Dziwnówě, až na ostrově Wolin mezi ústími řek Dziwna a Świna. Polovina ostrova je chráněna a patří do Wolinskego Parku Narodowego – ten je známý především lužními lesy, vysokým pobřežím (nejvyšší útes dosahuje 115 metrů) a výskytem zubrů.
Naše další zastávka byla až Wisełka na hranici národního parku. Před jedenácti lety jsem tam byl na táboře a tak jsem si ji chtěl zase prohlídnout... Strávili jsme tam pár hodin na pláži; bylo to vlastně naše teprve druhé a zároveň poslední koupání v Baltu. Trochu paradoxní po skoro osmisetkilometrové cestě po jeho pobřeží. ;–)
Z Wisełky nám na hranici s Německem zbývalo jenom 25 kilometrů. Cesta se vlnila po pobřežních kopcích, po sedmi dnech jsme zase museli občas šlapat do pedálů v kopcích a brzdit ve sjezdech.
Cestou jsme se samozřejmě zastavili v zubří oboře pár kilometrů před Międzyzdroji. Je to vlastně informační středisko celého parku, které leží kousek od silnice. Ve výběhu nejsou k vidění jenom zubři, ale i divočáci, srnci a orli. Pro nás ale byli nejzajímavější právě zubři – už jenom kvůli proslavené żubrówce. ;–) Ze začátku bylo stádo líné a zalezlé ve stínu, nakonec se ale zvedli a procházeli se po ohradě. Měli jsme tak víc štěstí než Honza s Hanušem, kteří tu byli před necelým měsícem a nic neviděli.
Do Międzyzdrojů jsme nejeli po silnici, ale pokračovali jsme po značených písčitých stezkách v lese. A pak už jsme šlápli do pedálů a vyrazili do Świnoujście. Při příjezdu jsme trochu zakufrovali, protože jsme se nechali zblbnout silničními ukazateli a místo přímé cesty do centra jsme ho skoro celé objeli po tangenciále. Prám přes řeku Świnu nás převezl v šest večer, do centra jsme dojeli asi za půl hodiny. Do odjezdu vlaku nám zbývaly ještě dvě a půl hodiny, tak jsme si prošli centrum, v našem prvním supermarketu nakoupili jídlo do vlaku a přívozem se přepravili zpět na pravý břeh řeky, kde je i nádraží.
Na nádraží nás čekalo nepříjemné překvapení: polské ajznboňačky nám nebyly schopné prodat lístky na kolo až do ČR. Museli jsme si je koupit jenom do Wrocławi a až tam pak do Třebové a do Prahy.
Vlak do Wrocławi nám jel chvilku po deváté. Před odjezdem jsme si ještě zašli do hospody na náš poslední żurek, zapiekanky (zapečené bagety) a piwo...
Ve vlaku jsme měli opět problém, kam dát kola. Vagon na balíky a kola samozřejmě chyběl a vozy druhé třídy byly umístěny mezi první třídu z jedné a restaurační vůz z druhé strany. Nechtěli jsme dávat kola až na konec vlaku, přece jenom jsme je chtěli mít na očích. Pruvodčí nám taky neporadil, bylo mu to jedno. Tak jsme si kola zamkli do uličky. Ale za chvíli došel průvodčí za Michalem a nabídl mu, že za dvacet marek mu odemkne jedno z "reservovaných" kupé...
sobota 4. září 1999 – návrat
vlak Świnoujście –> Wrocław –> (Česká Třebová) Praha
Ráno na nádraží ve Wrocławi jsme měli asi dvě hodiny na přestup. Po půl hodině ve frontě na lístky na kola nám u okýnka řekli, že kola musíme proclít na nějakém jiném nádraží, jinak nás s nimi nepustí. Zkusili jsme to u jinýho okýnka, ale tam jsme dopadli stejně. Vedle nás čekající Němci s koly nám řekli, že oni dopadli stejně... Nakonec jsme si koupili lístky aspoň na hranice.
V Lichkově, na hranicích, se nejenom změnila lokomotiva, ale konečně připojili i vagon na balíky; z celého vlaku se najednou vyrojilo skoro deset kolařů...
Michal vystoupil po desáté v Letohradě a do Třebové dojel; já jsem byl v Praze na hlavním po druhé... Tož už to máme za sebou... někdy zase cześć!