Od října 2000 do dubna 2001 jsem žil v Madridu; občas jsem si našel chvíli na to, abych tady napsal pár vět o Madridu a vůbec o tom, co mne tam potkalo. Nepsal jsem každý den, ale jenom když jsem měl čas a důvod ke psaní.

říjen 2000
po út st čt so ne
  1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31  
listopad 2000
po út st čt so ne
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30  
 
prosinec 2000
po út st čt so ne
  1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
 
leden 2001
po út st čt so ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31  
 
únor 2001
po út st čt so ne
  1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28  
 
březen 2001
po út st čt so ne
  1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  
 
duben 2001
po út st čt so ne
  1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30  

12. 4. 2001: Napodruhé se mi povedlo dojet k El Escorialu

Ode dneška máme volno - ve Španělsku jsou Velikonoční svátky od čtvrtka do neděle, v některých regionech mají volno ještě v pondělí.

Já jsem se rozhodl ztrávit tento prodloužený víkend (neboli "puente", most) na výletech v okolí Madridu. Asi se sem jen tak brzo nevrátím, tak si to tady chci ještě trochu prohlídnout... ;-)

Dneska jsem se znovu vydal na výlet do El Escorialu (home page ve španělštině). Tentokrát jsem neměl problém s nastoupením do správného vlaku, musel bych být úplný blb, abych udělal podruhé stejnou chybu. Vlak přijel na Atochu v půl jedenáctý, jel z Guadalajary. Perón byl plný lidí a vlak byl plný, už když přijel... já jsem stál u dveří, první půlhodinu jsem si dokonce mohl číst, ale potom už to bylo tak narváno, že se tam nedalo ani pořádně dýchat. Všichni lidi jsme nadávali, protože ve všední dny jezdí dvouposchoďové vlaky a na víkend nasadí normální. Bylo krásný počasí a připadalo mi to, že stejný nápad jako já měla půlka Madridu. :-|

Na místo jsme dorazili kolem dvanácté. Hned před nádražím stál autobus místní dopravy, tak jsem se k El Escorialu svezl, protože jsem nevěděl, kde přesně je. Nebylo to ale daleko, snad jenom deset deset minut do kopce a už jsme byli na autobusovém nádraží. Tam jsem si zjistil, kdy odjíždí autobus na prohlídku Údolí padlých a vydal se k Escorialu. Bylo to asi jenom pět minut pěšky, po cestě jsem se ještě stavil v místní informašní kanceláři pro prospekty a tak.

Palác Real Monasterio de San Lorenzo de El Escorial nechal postavit Filip II. Popudem k zasvěcení Svatému Lorencovi bylo zničení kostela zasvěcenímu témuž svatému během jeho válečné výpravy ve Francii. Stavba začala v roce 1563 pod vedením Juana Bautisty z Toleda a od roku 1567 pokračovala pod taktovkou Juana de Herrery; oficiálně byla ukončena 13. září 1583. Mimo své rozlohy (206 x 161 metrů; je to jedna z největších sakrálních budov na světě) je Escorial proslulý především svým stylem (v angličtině se nazývá "herrerismus"): holé zdi bez ornamentů a zkrášlovacích doplňků, jedna z nejstrožejších renesančních budov na světě.

Escorialu jsou na výběr dvě prohlídky: bez průvodce anebo s průvodcem. Průvodce je ale jenom španělsky mluvící, takže cizincům nezbývá nic jiného než koupit nějakého tištěného a vyrazit... Prohlídka zahrnuje nejenom královské komnaty, ale i proslavenou knihovnu s velkým množstvím prvotisků, některé klášterní budovy a královskou kobku. V ní jsou pochováni téměř všichni španělští králové od Karla V. (vyjímka jsou Filip V., Ferdinand VI. a Alfons XIII.), matky králů a princové a princezny. Zajímavé je společná hrobka nedospělých infantů a infantek ve tvaru velikého smetanového dortu - dokonce se mu říká El Torta.

El Escorial je také známý svou sbírkou obrazů, především velkým množstvím děl od Velázqueze a El Greca. Ale abych se přiznal, tak zrovna tohle mě moc nebere; po návštěvě El Prada minulý týden jsem už měl dost tmavých obrazů, na kterých byla spousta hlaviček bez tělíček, ale zato s křidélky, a dementně vypadajících jezulátek...

Po prohlídce Escorialu jsem se vydal zpět na autobusové nádraží, odkud po třetí odjížděl autobus na výlet do Valle de los Caídos, Údolí padlých. To je monstrózní monument postavený ve čtyřicátých letech Frankem v devět kilometrů vzdálenám údolí pohoří Sierra de Madrid na počest (všech) padlých během špaqnělské občanské války.

Franko byl magor. Představte si ohromný, asi 150 metrů vzsoký betonový kříž, který stojí na více než tisícimetrové hoře, viditelný ze vzdálenosti několika desítek kilometrů. Pod ním je ve skále vytesaná katedrála, která by měla uctít padlé na obou stranách. Já jsem v ní měl divný pocit, výzdoba mi připadal hodně militantní a nikde jsem neviděl nic, co by připomínalo několik tisíc zde pohřbených obětí. Navác na místě, kde jsme zvyklí vidět hrobky biskupů a podobných církevních hodnostářů, leží pozůstatky Juana de Rivery, zakladatele nechvalně poslulé Falangy, a také samotného Franka. Byly na nich položeny čerstvé kytice růží...

Po návštěvě katedrály jsem se vyrazil nahoru na kopec, podívat se na kříž. Normálně k němu jezdí lanovka, ale ta byla kvůli údržbě mimo provoz. Tak jsem se na parkovišti zeptal policajta, jestli funguje alespoň výtah, který jezdí ve vnitřku kříže a vozí návštěvníky až k jeho ramenům. Řekl mi, že jo a že pěšky budu nahoře asi za dvacet minut. Zapomněl dodat, že dvacet minut rychlé chůze. ;-)

Nahoře mne samozřejmně čekalo velké zklamání - výtah nejezdil. :-( Byl jsem celkem naštvaný, protože vyhlídka je údajně nádherná a to byl taky hlavní důvod, proč jsem se sem vydal. A nejvíc mě štvalo, že vybírají plné vstupné, i když dvě třetiny "atrakcí" nefungují. A neavizují to. Holt Španělé.

Autobus zpátky do El Escorialu jsem stihl jenom tak tak. Do kláštera jsem už nešel, chtěl jsem se jít podívat na vyhlídku zvanou "Filipova stolice", ze které je údajně krásný výhled na El Escorial. Podle mého průvodce to nemělo být daleko, ale když jsem se asi po půl hodině chůze v pěkném parku zeptal místního starce, řekl mi, že je to asi osm kilometrů... a že to ani nestojí za to.

Tak jsem si ještě udělal několik fotek Escorialu v zapadajícím slunci a přes park se vrátil na vlakové nádraží. Měl jsem štěstí, vlak cercanií odjížděl za necelou půlhodinu. Doma jsem byl skoro o půlnoci a do postele jsem padl jak zabitý...

copyright © 2000–2017 Daniel Fišer (XHTML 1.1 & CSS)